Aila z Kyntonu

Kapitola 3.

Počínání ostatních kandidátů jsem viděla jako v mlze. Měla jsem zastřený zrak a pořád jsem přemýšlela o tom, jak se mi dařilo nespadnout z toho hypogryfa... Když svou práci dokonal poslední uchazeč, ten muž nás opět odvedl do té místnosti, kde jsem byla na začátku ceremoniálu. Tam nás opustil a my jsme opět byli sami.

O pár desítek minut později...

Už mě to čekání fakt nebaví. Zdá se mi, že tady zkouší spíš naši trpělivost, než naše schopnosti. Žízeň začala pomalu ale jistě užírat moje nitro, protože jsem od rána neměla nic na pití. Rozhlédla jsem se kolem. Ostatní uchazeči také nevypadali zrovna svěže, jeden dokonce vypadal, že tu za chvíli omdlí. Znovu jsem sklonila hlavu a přemýšlela o mých šancích na úspěch. Asi moc velké nejsou, když jsem ani nepoužila na zkrocení bič a oprátku. Přitom jsou to úplně základní potřeby každého krotitele... Najednou jsem sebou trhla, protože mne z mých myšlenek vytrhl čísi tichý hlas. Zpozorněla jsem a zvedla hlavu. Kousek ode mě klečel nějaký mladík, který vypadal, že se mnou chce mluvit. Tiše na mě volal. Když jsem se na něj podívala, pohledem mi naznačil, že mám jít blíž k němu. Trochu jsem se narovnala a přinutila mé ztuhlé tělo, aby sebou pohnulo směrem k tomu člověku. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, jsem se konečně ocitla přímo u něj.

Naklonil se ke mně a tiše se mě zeptal: "Nevíš, kdy dostaneme něco na pití?" S ironickým úsměvem jsem mu ještě tišeji odpověděla: "To tady neví nikdo. Řekla bych, že tu zkoušejí, co všechno vydržíme." Mladík si povzdechl a chvíli jsme vedle sebe jenom tak seděli. Potom se ke mně naklonil znovu a o něco hlasitěji než předtím řekl: "Myslím, že sis při ceremoniálu vedla dobře. Ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo dokázal nasednout na hypogryfa, aniž by předtím použil biče. Natož aby to byla žena." Místo abych si libovala, že mi takto někdo polichotil, zase jsem se začala zaobírat myšlenkami na přijmutí. Mám hned o polovinu menší šance, protože on to řekl správně. Jsem žena. Ty byly od vždy slabší a takovým věcem se navíc nikdy nevěnovaly. Ale tyto myšlenky jsem dokázala zahnat a místo nich si vybavit toho chlapce při zápase. Ach ano, to byl ten, který byl hned po mě. Dokážu si ten jeho zápas trochu vybavit, myslím, že měl nějaké zvíře na způsob hypogryfa, jako já. Na rozjímání jsem už neměla dost času, protože za chvíli do místnosti vstoupili tři muži a jedna žena. Jeden z tří mužů byl ten energický průvodce. Muž vedle něj již měl silně prošedivělé vlasy a v ruce držel jakýsi svitek. Třetí muž měl dohladka oholenou hlavu a v rukou držel nějaké desky a inkoustové pero. Žena vystoupila o krok vpřed a slavnostně začala.

"Nejdříve bych chtěla poděkovat všem účastníkům, kteří měli tu odvahu, a přišli se sem ucházet o takové zodpovědné povolání. Nicméně jsme z 12 kandidátů mohli vybrat jen tři, kteří se budou moci stát vychovateli zvířat. Nyní budu číst jména přijatých..." Zpotila jsem se a srdce mi začalo bušit rychleji, když ten muž podal ženě svitek papíru který měl pod paží. "Prosím, aby za mnou přišel pan Zein." Ozval se potlesk a k mému překvapení povstal ten chlapec, který se mne ptal na pití. Takže Zein. Hmmm, hezké jméno. 

"Dále mezi námi přivítejte pana Tiga z Golgy." Opět jsme zatleskali a já jsem si sběžně prohlédla přijatého. Měl vyhublou postavu, propadlé tváře a jasně zelené oči, ze kterých svítilo něco, čemu jsem neporozuměla. Ve tváři měl posměšný výraz, jakoby pohrdal vším v okolí. 

"A nyní poprosím aby povstal poslední přijatý kandidát. Nebo spíš kandidátka, protože se jmenuje Aila!" Krev se mi vhrnula do tváří a do spánků. Pocítila jsem zvláštní mravenčení v rukou. Přesto jsem vstala a šla směrem k té ženě. Ta se na mě mile usmála a potřásla mi rukou. Potom jsem si podala ruku se zbývajícími třemi muži a stoupla jsem si vedle Zeina. V jednu vteřinu se střetly naše pohledy a já zachytila v jeho obličeji nepatrný úsměv. V uších mi zněl tlumeně potlesk ostatních. Ti muži ještě pronesli několik slov. Ostatní pak poslali domů, nás přijaté vzali s sebou.  Zavedli nás do rozlehlé místnosti vykládané dřevem. Podél stěn byly postaveny malé skříňky stejné barvy jako dřevo všude kolem, a v přední části místnosti byl malý stolek s prázdnou židlí. Každý z nás dostal malou kovovou destičku se zvláštním znakem. Ti muži nám vysvětlili, že to budeme potřebovat, až tu budeme pracovat. Potom každému byla přidělená volná, dlouhá pracovní tunika tmavozelené barvy. Tu si prý budeme moci dnes vzít domů, ale pak už ji budeme nechávat tady, v těch skříňkách. Po tomto nás pustili domů.

 Před dveřmi jsem počkala na Zeina. Chtěla jsem se s ním víc seznámit. Na moji žádost o seznámení reagoval pozitivně a hned jsem si začali povídat. Bavili jsme se o takových těch základních věcech, jako jak se těšíme na zaměstnání a tak. Pak jsem se ho zeptala, jestli neví něco víc o tom třetím přijatém. "Vidím, že jsi zvídavá. Tiga znám, chodil se mnou do školy. Pochází z bohaté rodiny, je jediný syn a rodiče ho vždycky rozmazlovali a měl jen to nejlepší. I to, že ho teď přijali, má na starost jeho otec. Víceméně vše, co v životě dokázal, má na starost jeho otec, nebo spíš jeho peníze. Dávej si na něj pozor, dokáže provést ošklivé věci a není radno si s ním něco začínat." Poděkovala jsem Zeinovi za tuhle informaci, ale zde se naše cesty k domovům rozdělovaly. On šel dál rovně a já jsem zabočila. Když jsem došla domů, paní Elena mě přivítala s nadšením, a když jsem jí řekla, že mě vzali, byla ještě radostnější. Dala nám přichystat jídlo a měly jsme výbornou večeři, při které se mě vyptávala na průběh zkoušky. 

Večer v posteli mě v hlavě běžely myšlenky z celého dne. Já jsem to dokázala. O tomhle povolání jsem snila už od útlého dětství a dlouho bylo mým snem. Budu vychovatelkou zvířat. Byla jsem šťastná.

Táák, po dlouhé době je tu další kapitolka z mého příběhu. Učím se teď na přijímačky, a tak moc času na psaní nemám. Ale i tak se budu snažit psát co nejčastěji, zatím papa ;)