Wolfstar a poslední cesta do Bradavic

KAPITOLA 2

Vánoční prázdniny v domě Potterových letěly raketovou rychlostí, alespoň tak to Siriovi připadalo. Atmosféra tam byla úplně jiná – uvolněná, než znal ze svého domova. Potterovi bydleli na okraji Londýna a Sirius si tu užíval každý den. Většinu času trávili s Jamesem snahou o opravu motorky, někdy se však vytratili ve své zvířecí formě – jako velký černý pes a jelen, do přilehlého lesa a hodiny jen tak blbli a plašili zajíce. Většinou se z lesa vraceli domů celí promáčení a špinaví, což paní Potterová nesla se značnou nelibostí. Jinak však měla pro Siria velkou slabost a s manželem ho brali jako svého dalšího syna.

Proto paní Potterové dělalo opravdovou starost, když nedlouho po Štědrém dnu seděl Sirius nad snídaní úplně bez zájmu; jako kdyby nechal svou obvykle výřečnou a excentrickou osobnost ještě spát.

„Zlatíčko, Sirie, děje se něco?" zeptala se Siria, když mu nalévala čaj s mlékem.

„Ne, nic, promiňte...jste moc hodná," Sirius se lehce usmál a přitáhnul si hrneček s čajem k sobě.

James se naklonil přes stůl směrem k Siriovi a vytáhl tázavě obočí.

„Ú-P-L-N-Ě-K," bezhlasně hláskoval Sirius Jamesovi na vysvětlenou.

James hned pochopil, rychle dosnídal, oba se omluvili od stolu a rychle vyběhli po schodech nahoru k Jamesovi do pokoje.

„Pošleme Removi sovu?" nabídnul se James, protože viděl, že Sirius nemyslí na nic jiného než na jejich kamaráda, který se dnes v noci promění v krvelačného vlkodlaka.

„Jo, to by ho třeba rozptýlilo," souhlasil Sirius.

James vytáhnul pergamen a brk a sedl si ke stolu. Sirius se usadil vedle na postel a přemýšlel, co by on sám chtěl Removi napsat. Bylo toho tolik...ale nevěděl, kde začít a ani, jak se ve svých pocitech vyznat.

„Promiň za to ráno u snídaně. Nechci, aby si tvoje mamka dělala zbytečné starosti," začal se místo analýzy vlastních zmatených myšlenek omlouvat svému nejlepšímu kamarádovi. „Je mi od rána strašně úzko, že se Removi něco stane, když s ním během přeměny nebudeme."

„Kamaráde, zvládnul bez nás už stovky přeměn..." snažil se James Siria uklidnit.

„Já vím, ale teď je to jiné. Od té doby, co jsme se stali zvěromágy, jsme byli pokaždé s ním. A dneska bude úplně sám, zavřený v nějaké kobce, připoutaný řetězy. Víš, že když s ním není nikdo, kdo by ho zabavil, vybíjí si všechnu lačnost po krvi na sobě a vždycky si hrozně ublíží," představoval si Sirius nejhorší možný scénář přeměny ve vlkodlaka.

James vstal od stolu, sedl si vedl Siria a objal ho.

Sirius neprotestoval a jen hlesnul: „Mám o něj hrozný strach..." S napjatým hlasem se obrátil na Jamese: „Je to normální, bát se o kamaráda, ne? U Merlina, je to náš nejlepší kamarád a zrovna teď pro něj nemůžeme nic udělat a necháme ho, aby si to vyžral sám?!"

„Mě to taky trápí, Tichošlápku, ale jak si sám řekl, dnes pro něj nemůže udělat víc, než mu poslat ten dopis, který ho snad trochu rozptýlí," řekl James rozhodným hlasem a znovu se přesunul ke stolu, namočil brk do kalamáře a začal psát dopis pro Rema.

Když odeslali po sově dopis, ve kterém Removi barvitě popsali všechny trampoty s opravou motorky, šli ven za barák proletět se na košťatech a potrénovat na famfrpál. Mohli létat jen nízko u země, aby je neviděl žádný mudla, James však doufal, že to Siria rozveselí. James měl také o Rema starost, ale nedokázal pochopit, kam se poděla Siriova bezstarostnost, která často hraničila s lehkovážností. To byly vlastnosti, které měli oba společné a pro které si byli blízcí jako opravdoví bratři. Obvykle to byl přece Remus, který se kvůli něčemu trápil a věci přehnaně promýšlel do všech možných důsledků.

Nedalo se říct, že by toho dne Siria cokoliv, co James zkusil podniknout, rozptýlilo. Oba chlapce nakonec snaha myslet na něco jiného natolik vyčerpala, že už v devět zalezli do postelí s úmyslem usnout co nejdříve a uspíšit tak příchod rána, kdy už bude Remus zase zpátky tím zodpovědným knihomolem.

Zatímco James začal pravidelně oddechovat téměř okamžitě, Sirius upřeně zíral oknem do noci. Věděl, že i když sova stihla doručit dopis ještě před západem, Remus určitě neodepíše hned a je tedy zbytečné čekat na odpověď. Přesto ve skrytu duše doufal, že aspoň pár slov Remus v rychlosti naškrábe a pošle sovu hned zpátky. Srdce mu poskočilo, když o půlnoci viděl temný stín oproti zářícímu měsíci. Rychle otevřel okno a pustil sovu dovnitř, odpověď však nenesla. Trochu zklamaně klesl zpátky na postel. Byl si teď už stoprocentně jistý, že až do rána neusne.

Proto se přesunul ke stolu, rozsvítil malou lampičku a vytáhl Jamesovy psací potřeby. Byl odhodlaný napsat Removi dopis – SOUKROMÝ dopis. Celou noc o tom přemýšlel, proč má dneska srdce jako ve svěrači. James sice taky říkal, že má o Rema obavu, ale pouhá obava rozhodně nebyl pocit, jaký zažíval Sirius. Smočil brk v inkoustu a ruku zastavil nad pergamenem. Co ale vlastně chce napsat? V hlavě měl jeden velký zmatek.

Nadechnul se a na svitek napsal: „Náměsíčníku, doufám, že jsi v pořádku. Před rozbřeskem bývá tma největší. Až budeme ve škole, musím ti něco důležitého říct. Tichošlápek."