Me and You? ..... Impossible

1

Tolik to bolelo! Nechtěla jsem jí opustit, ale musela jsem. Nic jiného mi nezbývalo. "Ta rodina se o tebe postará. Dobře jsme se znali, a už nám taky leccos dluží.", zněla mi v uších mámina slova. Poprvé v životě jsem se cítila úplně sama. Jenže i tak se mi nechtělo chodit k té cizí rodině. Byla jsem přeci už dost stará, abych se o sebe postarala sama! Nebo snad ne? Nechat jí tam takhle v nemocnici ležet, úplně roztříštilo moje srdce. Nevím, jestli si uvědomovala, jak ta pro mě bylo těžké. Jenže to byl teprve začátek. Netrvalo dlouho a ona opravdu zemřela. Moje vlastní maminka mi umřela před očima. Co teď, kde vezmu peníze na školné? A hlavně, jak můžu mamince zařídit pohřeb. Nechtěla jsem takhle rychle vyrůst. Vždyť mi bylo teprve osmnáct! Chtěla jsem si ještě chvíli užívat, pak začít pracovat, najít si přítele, vzít si ho a mít s ním velkou rodinu. Aby máma stála po mém boku a pomáhala mi ve všech těžkých chvílích. Starala se o mé děti, jako pravá babička. A hlavně byla na živu! Ještě víc mě trhalo, když jsem pak musela prodat náš dům a skoro vše v něm. Vzala jsem si jen několik svých věcí a nechala tam všechny své vzpomínky. Ten den jsem brečela jako snad nikdy.
Netrvalo dlouho, a došlo mi, že zas tak samostatná nejsem. Takže jsem se odebrala na adresu, kterou jsem měla napsanou na kousku zažloutlého pomačkaného papíru. Bylo to v roce 2007 a mě bylo čerstvých 18 let. Možná proto, že jsem vždy měla na pomoc mámu, jsem teď nedokázala nic správně dokončit. Nebo taky jsem to dokončila správně, ale nebyla jsem si jistá. Každopádně se budu co nejvíce snažit, aby ze mě máma měla radost! Dům to byl opravdu velký. V klasickém stylu. Velmi vzdušný. Říkala jsem si, co je to asi za rodinu. Museli si žít dobře, když měli takový dům. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní. Měla jsem strach, že zůstanu sama. Co když to prostě máma nějak popletla? Zazvonila jsem na zvonek a nervózně se kroutila na místě.

Sevřela jsem rty do tenké linky a na čele se mi vybrousila pevná vráska strachu. Jít k někomu neznámému, pro mě bylo, jako strkat ruku lvovi do klece. Dveře se lehce otevřely a vykoukla z nich na mě mladá dívka. Měla na sobě černé kalhoty a tílko. Vlasy měla delší, hnědé barvy. Rozhodně musela být starší, než já. Ale byla moc hezká. Doufala jsem, že bude také milá. Žaludek se mi zhoupl a plíce sevřely. Myslela jsem, že sebou musím každou chvílí seknout. Tak ať už něco řekne! Kolovalo mi hlavou. Nemohla jsem se zbavit té myšlenky, že o mně možná nevědí. Nebo že jsem tu špatně. Možná se máma v horečkách vážně překlepla a dala mi špatnou adresu. "Co potřebuješ?", přimhouřila podezřívavě oči. To už jsem úplně ztuhla na místě. Rozklepala se mi kolena a na zátylku mi vyběhlo několik kapek potu. "Kdo je to?", ozvalo se odkudsi z toho domu. Byl to starší ženský hlas. Možná to byla ta paní, co o ní maminka tak mluvila. "Nějaká dívka.", řekla a pokrčila si pro sebe rameny. "Dívka?!", ozvalo se vyděšeně a hlas se začal přibližovat. Ta žena si pro sebe něco mumlala. V krku jsem měla úplně sucho, takže jsem nevěděla, co říct. Kéž bych sem vůbec nemusela chodit. I tato paní byla moc hezká, i když už měla na čele pár vrásek a ve vlasech kapku šedi. Obě dvě si byly jinak velmi podobné. Hlavně v obličeji. Chvilku si mě prohlížela zatím, co já měla chuť utéct. Pak ale otevřela ústa v jistém údivu. "Nejsi ty dcera Minyum, Yoon Ju?", vykoktala. Poplašeně jsem zakývala hlavou. "Pojď dovnitř, drahá.", napřáhla ke mně ruku, aby mi naznačila, že jsem vítána. Tak mě přeci jen zná! Ale já nevím, kdo je ona. V krku už jsem touhle dobou měla úplně sucho. Plaše jsem vešla dovnitř. Dům to byl opravdu veliký. Z venku to ani tak nevypadalo. Vyzdoben byl úplně obyčejně, jako ten náš. "Kdo že to je?", vyptávala se ta dívka zatím, co mě ta druhá žena vedla k sedačce v obývacím pokoji.