Povídka vypráví o dívce, které se po smrti matky zkomplikuje život. Musí se nastěhovat do rodiny, kterou ani nezná a ještě ke všemu je v té ridoně někdo, kdo jí tam vůbec nechce!
Jak to ale bude vypadat, když je to k sobě bude táhnout, aniž by si to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
A tak to začalo! Myslela jsem si, že to za tak dlouhou dobu vyprchá, ale nestalo se. Píše se rok 2011 a mě je teď skoro 22 let. "Choi Agasshi, já tam dojdu!", vypískla jsem, když se ozval domovní zvonek. "Kolikrát ti mám říkat, abys mi říkala mami!", ozval s její nařčený hlas z kuchyně. Není to tak, že by mě adoptovali, nebo tak. Prostě jen prý patřím do rodiny. Sice mi to nikdy moc nepřišlo, ale když myslí. Snažila jsem se tu hlavně o to, aby Choi Agasshi nezůstala sama. Jelikož její manžel pracoval dlouho do noci. Zůstala jsem tu jen proto, že ostatní už odešli. Hye Yoon se vdala a žije teď se svým mužem. Oppa se taky doma už moc často neukazuje. Také mu je už 24. Teď se mi Agasshi snaží najít přítele. Ale to já nikdy nějak nechtěla. Tyhle věci mě moc nezajímají. Od doby, co maminka zemřela, mě poprvé za život něco naplnilo, a nechtěla jsem to jen tak zahodit. Začalo to, když mi Hye Yoon věnovala své staré rádio a několik CDček. Úplně jsem se do hudby zamilovala. Vystudovala jsem tedy nějakou školu, zaměřenou na hudbu. Jenže stejně jsem se nemohla hudbě naplno věnovat. Musela jsem taky vydělávat peníze, abych tak nemusela moje druhé rodiče moc zatěžovat. Teď mám dvě práce. Pomáhám ve firmě Choi Ajusshi a večer zpívám v jednom velmi drahém hotelu. Tam hlavně dobře platí. Tuto práci mi našla moje třídní učitelka, když jsem maturovala. Podle ní, jsem byla nejtalentovanější dívka, kterou kdy poznala. Měla jsem schopnosti flexibility a rychlému učení. Takže teď mohu dělat to, co mě nejvíc baví. "Kdo to byl?", zeptala se Choi Agasshi. "Jen poslíček. Zase další tajný ctitel pro mě.", zasmála jsem se. Čas od času se někdo takový objevil. Měla jsem ale i spoustu dívčích fanynek. Má kabaretní vystoupení byla velice proslulá a vyhledávána. Pokud si člověk nekoupil lístek včas, neměl šanci se na něj dostat. "Už je čas! Běž se připravit, nebo přijdeš pozdě.", zasyčela na mě Agasshi. Jen jsem prolétla pokojem, popadla tašku a šaty ve vaku a běžela ke dveřím. "Tak já jdu. Nemusíte na mě čekat!", zavolala jsem na ni a běžela. Naštěstí jsem si pořídila řidičák hned, jak to bylo možné. Ale na pořádné auto jsem si musela až do teď počkat.
V hotelu jsem vešla do své převlékárny. Měla jsem ještě asi hodinu na přípravu. Očistila jsem si obličej a lehce ale půvabně se namalovala. Všechny tyhle triky mě naučila unni. Nevím, co bych si bez ní počala. Od samého ze začátku pro mě byla jako sestra. Starala se o mě. Někdy to až přeháněla. Připadala jsem si potom jako ptáček s polámanými křídly. Vlasy jsem si svázala do rozpustilého drdolu a připnula třpytivé šperky. Až v tuto chvíli jsem si oblékla šaty a obula střevíčky. Šaty byly z jemné tmavě modré látky se šněrovacími zády a velkou mašlí na konci. A i když byly pevně sešněrovány (díky mojí věrné pomocnici uklízečky z prvního podlaží), dalo se v nich bez problému dýchat. Rozehřála jsem si hlasivky a vypila bylinkový čaj. Což byl takový můj malý rituál. Vše mi vycházelo úplně přesně. Vyšla jsem z šatny a před ní stála dívka. "Já....jsem tvoje fanynka...mohla bys...", špitla nervózně. Vřele jsem se na ní usmála a vzala si propisku z její ruky.
