Me and You? ..... Impossible

5

Druhý den jsem se probudila s pocitem, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale asi ne. Na stole v pokoji mi ležela smlouva s YG. To ale znamenalo, že teď se opravdu stanu někým jiným. Takže jsem vyrazila do města. Potřebovala jsem oblečení, které by se k mému alter egu, hodilo. Což sice zas zúží můj rozpočet, ale ještě to nebude tak strašné. Po nákupech jsem vyrazila za Choi Agasshi, abych jí pověděla ty novinky, ale překvapilo mě, že už to věděla. Nebo vlastně ne.

Určitě telefonovala s unni. Uvařila mi oběd a nenechala mě odejít od stolu, dokud jsem všechno nesnědla. "Zaslechla jsem, že se mému synovi líbí nějaké děvče. Nevíš o tom něco?", zeptala se a umývala při tom nádobí. Takže neviděla, jak jsem se málem udusila vodou. "N.. Nic o tom nevím.", pípla jsem. "Vážně ne?", otočila se na mě. Rychle jsem zavrtěla hlavou. "No to je škoda. Chtěla jsem vědět, co je to zač.", pokrčila rameny a podívala se na mě podezřívavě. Nevím, proč jsem měla pocit, že něco tuší. Snad jí unni neřekla i tohle? Neslíbila sice, že moje zalíbení do jejího bratra utají, ale i tak jsem trochu doufala, že to zůstane jen mezi námi. "No, jestli teď dovolíte, budu už muset jít. Mám ještě nějakou práci.", vstala jsem ze židle. "Ale jistě, zlatíčko. Zas nás někdy přijď navštívit.", usmála se. "To je přeci samozřejmé.", zasmála jsem se, uklonila se a odešla. Připadala jsem si jako blázen, když jsem se pak kradla chodbou sedmého patra. Bála jsem se, že by mě mohl vidět Oppa. Úspěšně jsem za sebou zavřela dveře. Teda chtěla jsem, když mi do nich někdo strčil nohu. "Byla jsi za mámou, že jo?", zavrčel oppa. "Není to moje máma!", řekla jsem normálně a položila tašky za dveře, aby je neviděl. "To je dobře, že to víš. Přestaň za ní chodit!", řekl odměřeně. "Proč?", pípla jsem vyděšeně. "Běž si za vlastní rodinou a přestaň otravovat tu mojí!", zařval na mě a měl se k odchodu. Sesunula jsem se vyděšeně k zemi. "Yoon Ju!", zařval Jiyong a běžel směrem ke mně. "Co se stalo? Co se děje?", chytil mě za ramena. Byla jsem úplně mimo sebe. Z očí mi mimoděk kapaly slzy. "Cos jí udělal?", zařval na Oppu. "Já...", zašeptala jsem. Ale díky akustice na chodbě, se to rozléhalo. "Nemám sourozence. Můj otec....", snažila jsem se vyslovit. "Ani nevím, kdo to je. Moje maminka....", zasekla jsem se a vykulila oči do prázdna. "je čtyři roky mrtvá.", zaječela jsem a dívala jsem se při tom přímo na Oppu. Vážně ho to překvapilo. Byl to sice trošku drastický způsob, jak mu to celé vysvětlit, ale jinak už jsem prostě nemohla. "Važ si své rodiny, protože bych byla nerada, kdyby se něco podobného stalo i tobě.", sklopila jsem oči k zemi a chytla se za hlavu. V uších mi lehce pískalo. Znovu mě sevřel pocit, který už jsem dlouho nezažila. Ta samota a beznaděj dohromady. Nejhorší možná kombinace. "Pojď dovnitř.", snažil se mě Jiyong zvednout. "To bych měla že?", pousmála jsem se hořce, polámaně jsem se postavila na nohy a zašla do bytu. Jiyong nic neříkal. Vše mu zřejmě bylo jasné. "Půjdeš zítra semnou?", zeptala jsem se a otřela si slzy. "Hm?", povytáhl obočí. Posbírala jsem popadané tašky a pomalu šla směrem k pokoji. Snažila jsem se neúspěšně soustředit na něco jiného než na bolest v místě mého srdce. "Zítra... je výročí máminy smrti. Nějak...se mi nechce jít samotné.", pokrčila jsem rameny. Zvonek u dveří se rozřinčel. "Dojdu tam.", pípl GD. "Hm, budu v pokoji. Tak tam přijďte.", zvolala jsem. "Co se stalo? Hyung vypadal úplně divně...", uslyšela jsem z chodby, ale víc nic. Otevřela jsem šatník a rozsvítila světla. Tašky jsem položila na křeslo a popošla k části, kterou jsem chtěla uvolnit pro tohle nové oblečení. Bylo takové ticho, že jsem si myslela, že tu kluci nejsou. Pak jsem ale zaslechla šepot. Neměla bych si pustit hudbu? To není špatný nápad. Popošla jsem k notebooku a navolila tam náhodný seznam skladeb. Vrátila jsem se do šatníku a vytáhla to oblečení. Navěsila jsem ho na ramínka a uklidila. Boty jsem dala do speciálně upravených poliček a šperky do zásuvných přihrádek. Ani si nepamatuju, kdy jsem si z ničeho nic začala prozpěvovat. Moje nálada se sama od sebe vrátila do normálu. Moje maminka by si přece nepřála, abych se takhle trápila. Ani jedna z nich!Poslední den volna, jsem vstala velmi brzo. Zavolala jsem do květinářství na rohu a nechala si na zakázku připravit květiny. Osprchovala jsem se a v županu si vypila svou ranní kávu. Musím uznat, že dnes chutnala obzvlášť hořce. Oblékla jsem se do bílo černých šatů a obula si pohodlné boty na lehkém podpatku. Vlasy jsem si svázala do jednoduchého účesu a ani se nemalovala. Hrozilo totiž, že bych mohla brečet. Pak už jsem šla rovnou zaklepat ke klukům. Otevřel mi oppa. Otočila jsem se k němu zády a zkřivila obličej. Kolik bolesti už mi tenhle obličej přinesl. Jak ho ještě vůbec dokážu mít ráda? "Je Jiyong doma?", řekla jsem mělce a bez citů. "Už jdeme!", zvolal. Asi s námi tedy pojede ještě někdo další. "Kam jdete?", zeptal se oppa otočen do místnosti. "Pozdravit mou maminku.", řekla jsem stroze. "Budu čekat v autě. Musím ještě pro květiny.", sdělila jsem směrem ke klukům a odešla. Nechtěla jsem se na něj ani podívat. Bylo mi z něj špatně. Došla jsem tedy pro květiny a vrátila se k autu. Oppa se o něj lehce opíral. "Něco se objevilo. Kluci museli do studia.", sdělil mi chladně. Pokrčila jsem nad tím rameny a položila květiny do auta. "Jestli chceš, pojedu s tebou.", řekl najednou. Ihned jsem se na něj otočila. Co ta náhlá změna? Ale možná to byl jen soucit. Ano, dělal to ze soucitu. "Ty mě nechceš ve svém životě. Tak proč bych tě já měla chtít v tom svém?", řekla jsem ledově. Ale opravdu jsem netoužila po tom, abych tam byla s mámou sama. Pokývla jsem mu směrem k autu a sama si sedla na místo řidiče. Cesta nebyla dlouhá. To místo jsem vybrala proto, abych tam byť jen mohla dojít pěšky, kdyby bylo třeba. Vystoupila jsem z auta a vzala květiny. Dnes bylo vážně krásně. Slunce hřálo a vítr jen lehce pofukoval mezi listy stromů.