Povídka vypráví o dívce, které se po smrti matky zkomplikuje život. Musí se nastěhovat do rodiny, kterou ani nezná a ještě ke všemu je v té ridoně někdo, kdo jí tam vůbec nechce!
Jak to ale bude vypadat, když je to k sobě bude táhnout, aniž by si to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nikomu jsme o našem vztahu neřekli. A proč taky?! Zbytečně bychom pak museli řešit věci, které jsme řešit nechtěli. Ale stejně to byla otázka několika měsíců, než na to někdo přijde. Hlavně Choi Agasshi, která byla snad vědmou, nebo co...
Zřejmě se jí líbila představa, že by si její syn mohl vzít někoho, jako jsem já. Ale o svatbě jsem nechtěla ani slyšet. Ne že bych nechtěla, ale nebylo na to přece jen trochu brzy? Byla jsem stále dost mladá. To nám ale nebránilo, abychom spolu mohli být. Chodili jsme spolu na utajené schůzky a dokonce si teď naplánovali i společnou dovolenou. Nemůžu říct, že jsme se nehádali. Někdy jsem na něj dokonce vzala i koště a řvala na něj: polib dědečka. Ale nakonec to vždycky stejně skončilo smíchem. Jeho smích jsem milovala stejně, jako on miloval moje xichtíky a grimasy (jak mi jednou sám řekl).
Snažili jsme se, aby nás nikdo neviděl spolu, takže to vypadalo, jako že se stále nemůžeme ani cítit. I na tu dovolenou jsme jeli jakoby každý zvlášť. A docela mě bavilo dělat, že se neznáme. Seunghyun podplatil recepční, aby nám dala velký bungalov a nikomu neříkala, že jsme tady. Vzala to celkem dobře, i když koukala, kdo vlastně jsem. Ne že by se to sem nedoneslo, ale měla jsem na hlavě paruku. Už, už odcházel, když ho někdo chytl za rameno. "Oppa! Co tu děláš?", vypískla Park Bom. Celá jsem ztuhla a polil mě studenej pot. Co když mě pozná? To nebyla šance, ale nebylo dobré, že tu je. Krev se ve mně začala žárlivostí vařit. "Jsem tu na dovolený. A ty?", řekl jako by nic. "No chtěla jsem dneska odjet, ale asi tu ještě zůstanu, když jsi tu ty.", lípla mu pusu na tvář a odešla. To už jsem úplně soptila. Vzala jsem svůj kufr a šla s ním ven. "Počkej. Nevěděl jsem, že tu taky bude.", chytl mě za ruku. "A co to mění na tom, že ti dala pusu?", vypískla jsem. "To ona dělá. Pořád mě nahání, už od chvíle, co jsme se seznámili.", pokrčil rameny. Což mě teda vážně neuklidnilo. "Počkej... ty žárlíš?!", pousmál se. "Blbost.", štěkla jsem a vytrhla mu kartu z ruky.
Musím uznat, že ten bungalov byl opravdu veliký. Byly tam dva pokoje, kuchyň obří koupelna a veranda. Veranda se táhla po celé jedné půlce bungalovu s tím, že pokračovala na malou zahrádku a končila zídkou, která byla okolo celého bungalovu. Zalezla jsem do jednoho pokoje a rozhlédla se. Byl dost velký i pro tři. Stáhla jsem si z hlavy paruku a hodila jí naštvaně na postel. "Bla, bla, bla... když jsi tu ty... tak tu zůstanu.", xichtila jsem se. Vážně na ni žárlím, ale to on nemusí vědět. Zlostně jsem nastrkala oblečení do skříně a převlékla se. Lehce jsem pootevřela dveře. Chtěla jsem vědět, jestli mě náhodou neposlouchal. Protože jsem si vážně zanadávala."Ale no tak oppa. Vždyť jsi tu sám.", uslyšela jsem jí žadonit. Úplně se mi z toho chtělo zvracet. "Je to jen večeře.", fňukala. Vtěrka! Horší lidi vážně neznám. "Vážně to nejde. Říkám ti, že chci odpočívat, a ne zase mluvit o práci.", řekl jí odměřeně. "Kdo řekl, že chci mluvit o práci.", řekla roztouženě. To už jsem toho měla trochu dost. "Může se podívat, jaký to tu máš?", vetřela se dovnitř. To už byla poslední kapka. Popadla jsem svou kabelku a dveřmi na verandu vyklouzla ven. Obešla celý bungalov a vyšla ven. Došla jsem až na pláž. Sice nebylo ještě zrovna teplo, ale bylo tu příjemně. Zula jsem si sandálky a procházela se po vlažném písku. Je vidět, že je radši s ní, než semnou. Zastavila jsem se až ve městě, kde na mě spoustu lidí koukalo. Pár děvčat si i přišlo pro podpis, ale spíš na mě jen tak koukali. Zaujala mě jedna dívenka, která prodávala ručně vyráběné šperky z mušliček. Zastavila jsem se u ní a prohlížela jsem si ty nádherné náhrdelníky, náušnice a náramky. Zaujal mě jeden, který byl s tou nejhezčí mušlí, kterou jsem kdy viděla. Spousta těch, co šlo, zamnou, se zastavilo a čekalo, co udělám. "Mohla bych si tenhle koupit?", rozzářila jsem se na tu dívku. Ta jen oněměle pokývala hlavou. Podala jsem jí peníze a poděkovala jí tak, že jsem jí dala malou pusu na tvář. Nebyla jsem od stánku daleko, když mě dohonila a něco mi podávala. Byl to podobný náhrdelník, ale na kůži místo řetízku. "Ty mi ho dáváš?", zeptala jsem se nevěřícně. Kývala hlavou. "To si nemůžu vzít.", mávla jsem rukou. Ve znakové řeči mi ukázala: Dej ho někomu, na kom ti hodně záleží.
