Šimonův pohled:
Pootevřel jsem oči, ale nedokázal jsem je otevřít. Oslňovalo mě prudké světlo. Otočil jsem se na bok a rozmrkal se. Konečně jsem viděl. Cítil jsem se tak oslabený. S námahou jsem pootočil hlavu a rozhlédl se po místnosti.
Čtyři bílé stěny kolem mě a paprsky slunce, které prostupovaly přes žaluzie a osvětlovali tuto místnost. Bylo to jako kdysi, když jsem seděl na kopci a pozoroval západ slunce, ale stejná osoba mi tu pořád chyběla a to byl Danko. Vlastně ani nevím kde je. Začal jsem zmatkovat a těkat očima po místnosti. Čekal jsem, že se objeví ve dveřích s úsměvem na tváři. Ale to se nestalo. Místo něho do dveří vešla sestra s úsměvem na tváři.
,,Prosím vás nevíte, kde je Daniel Štrauch ?"
zeptám se jí rychle. Její úsměv se zvětší a odpoví:
,,Ten tu už nie je."
,,A kde prosím vás je ? A je v pořádku ?"
chrlil jsem ze sebe jednu otázku za sebou.
,,Nebojte je v poriadku. Vlastne tu s vami strávil každú možnú chvíľu."
,,Vážně ?"
,,Ano."
odpoví sestřička začne se smát.
,,Co vám přijde tak k smíchu ?
zeptám se podrážděně. Nepochopil jsem čemu se smála a vlastně mě o i dost urazilo.
,,Ste úplne rovnaký. Keď on sa prebudil. Pýtal sa tiež najskôr na vás a potom až na svoje zdravie"
Sklopím hlavu a zčervenám. A na tváři se mi objeví obrovský úsměv a krásny hřejivý pocit u srdce, který nedokážu popsat. Ani nevíte jak ho miluji.
Dankův pohled:
Vošiel som do obrovskej nemocniční budovy, kde sa míhalo veľa ľudí a každý mal na spech. Ľudia často ponáhľajú a ani si neuvedomujú koľko pekných vecí je na svete. Behali som očami po miestnosti a skúšal nájsť Sáru. Tá stála za pultom, mala mobil pri uchu a s úsmevom na mňa mávala. Povývl som hlavou a vydal sa k nej.
,,Iste dovidenia "
povie do telefónu a položí ho. A svoj pohľad vráti k mojej osobe.
,,Vidím, že si niečo priniesol"
povie a ukáže na ruže, ktoré stískam v ruke.
,, Áno. Niečo pre tvojou maličkosť "
poviem a podám jej jednu ružu.
,,To je poďakovanie za všetko čo si pre mňa urobila "
S ochotou si ju vezme a pričuchne si k nej.
,,Krásne vonia. "
Usmejem sa.
,, Ale ako si vlastne poznala, že Šimona milujem? "
,, Podľa tvojich otázok. Každý kto miluje sa nejříve pýta na toho druhého a nakoniec na seba. Pretože by každý urobil čokoľvek pre niekoho koho miluje. Pokojne by obetoval aj svoj život a navyše máš strach o človeka, ktorého miluješ. "
,, To máš pravdu. Ale nedochádza mi prečo si mi vlastne pomáhala? "
,, To je dlhšia rozprávanie. "
,, Rozprávaj. Ja mám času dosť "
,, nechcel si ísť za Šimonom? "
,, Chcel, ale potrebujem vedieť kto mi ho zachránil a prečo si to urobila. "
poviem s úsmevom na tvári
,, Žila som s mužom, ktorého som najviac milovala a on najviac miloval ma. Spoločne sme jazdili preteky v buginách. A raz na pretekoch môj muž nevybral ostrú zákrutu a nabúrali sme to do stromu. Môj muž to neprežil ja mala ťažký otras mozgu. Hrozne ťažko som to niesla. A tak som začala pracovať v nemocnici, aby som ľuďom zachraňovala životy a aby aspoň oni mali blízke, ktoré milujú a spoznali rovnako veľkú lásku ako ja. "
Nebol som schopný slova. tento príbeh ma vzal za srdce. len som mlčal s ľahko pootvorenú pusou.
,, To je mi ľúto. "
,, To je dobrý. Ja som rada, že aspoň ty a Šimon sa milujete. "
Nejako som sa zakecali so Sárou, že som zabudol na Šimona a na čas. "
****
, A tak spadol "
začal som sa smiať. Sára mi tu rozprávala svoje vtipné príbehy zo života a ja sa neprestával smiať.
Zrazu sa celý nemcnicí rozoznel požiarnej zvonček.
,, V budove horí, prosím čo najrýchlejšie opustíte túto budovu. V budove horí, prosím čo najrýchlejšie opustíte túto budovu."
Otočil som sa a začal som panikáriť. Upustil som ruže a snažil sa zorientovať. Hromada ľudí utekala preč z budovy. Ľudia sa tlačili cez sebe.Vydal som sa do toho davu a predieral si cestu cez ľudí. Zacítil som silný zápach dymu. Ťažko sa mi dýchalo, ale pořebuval som nájsť Šimona. Dal som ruku cez ústa a pokračoval ďalej. Koukal som po všetkých posteliach čo viezli preč z nemocnice, či sa na jednej z nich nenachádza. Ale ako v zlom sne tam nebol. Zastavil som, aby som sa rozhliadol, keď v tom do mňa niekto strčil a ja spadol. Okolo mňa sa mihali nohy. Zozbieral som sa zo zeme a pokračoval. Ak som minul Šimonov izbu alebo jeho tak som stratený. Prebleskla mi hlavou myšlienka, ale aj napriek tomu som to nevzdával. V diaľke som uvidel oheň. Do pľúc sa mi dostávalo čím ďalej tým viac dymu. Začal mi červenať oči a ja sotva videl.
Konečne som uvidel číslo izby, kde ležal Šimon. Otvorím dvere a tam na posteli sedí Šimon, ktorý sa pokúša stať. keď ma počujú otočí hlavu a jeho oči sa rozžiaria ako hviezdy na nebi. Pribehne k nemu. Dám si jeho ruku okolo krku, pomôžem vstať a spoločne sa vyberieme von .Nikdo tu nie je. Rýchlo si pretiahnem tričko cez pusu a nos a vydám sa so Šimonom von z nemocnice.
Šimonův pohled:
Nemocnicí se rozlehl požární poplach. Čekal jsem, že někdo přijde a pomůže mi ven, ale když dlouho nikdo nepřišel usoudil jsem, že si budu muset poradit sám. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Moje tělo bylo příliš oslabené. Ale já to nezvdálal. Zkoušel jsem to dál a dál, ale v tom jsem uslyšel otevření dveří,. Nebo-li spíš rozražení tak jsem rychle stál Danko. Ani nevíte jakou jsem měl radost. Pomohl mi vstát a společně jsme se vydali ven z nemocnice. Když jsem procházeli dlouhou nemocniční chodbou poděkoval jsem mu jak nejvíc to šlo i když jsme nebyli venku.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další kapitolka je tady. Dnes trochu zajímavější tak doufám, že se vám líbila.
> Sherlocia
