Heartbreaking memories

Smrt není cesta

  Smrt. Z toho slova mrazí a objímají mě stíny. Fantazie a představivost neskrývají jen romantické ideje a rozkvetlý sad, kde pěstujeme naše sny. Za hustou mlhou číhají obavy a strach. Strach z reality. Strach z budoucnosti. Hnízdí v nejzazším koutku mysli a postupně si prokousává cestu k srdci.

  Zažíváme zklamání, podrazy. V jednu chvíli se vznášíme v oblacích, aniž bychom tušili, že každý mráček se za čas rozplyne a nás čeká dlouhý a bolestivý pád, kterému nezabráníme. Nejsme andělé. Každý z nás má jen jedno křídlo a část sebe sama. Vzlétnout můžeme jedině tehdy, pokud najdeme někoho, kdo nám odhalí druhou polovinu našeho pravého já. Poté teprve dokážeme létat a zapomenout na starosti.

  Bělostná peříčka lásky nás vytrhnou ze chřtánu bolesti a drží nás nad hladinou průzračných slz. Nikdo z nás není připravený na pád a nikdo se nechce vzdát konejšivé náruče.

 
 Mám zlomenou peruť. Bělostná krása se změnila v načernalou šeď. Průzračné oči se zakalily pravdou. Jsem sama. Nikdo nechápe mé pocity a s nikým o nich nedokážu mluvit. Tak se cítí mnoho padlých andělů.

  Smrt je možnost pro mnoho z nás. Budeme se cítit svobodní a šťastní. Horké slzy ztráty budou dopadat na chladnoucí tvář a pak se budeme cítit jako ve filmu. Povím vám tajemství. Smrt nic nevyřeší. Je to snadné rozhodnutí, ale krev nemá poskvrnit naše křídla. Je cesta bez překážek, která je snadná. Každý by si ji vybral. Pak ovšem zjistíme, že nikam nevede. Skončíme ve slepé uličce uvězněni mezi svědomím a černými vzpomínkami.

  Cesta bez překážek není cesta. Je to odbočka nesprávným směrem. Musíme se naučit překážky překonat. Zuby nehty se rvát za to, co máme. Se zlomeným srdcem se naučit milovat, přes slzy se usmát a i se zraněným křídlem se naučit žít. Jednou se totiž zahojí a podaří se nám znovu vzlétnout.

  Smrt je chladná, nečekaná, tichá, krutá. Prokluzuje mezi prsty a pokud nám někoho vezme, pěstí zasáhneme místo jejího ocelového srdce jen tvrdou zeď. Se smrtí nelze bojovat. Naším jediným nepřítelem jsme my sami. Propadáme se hlouběji do minulosti a oplakáváme příběhy, které se nestaly. Nepřijímáme něhu neposkvrněných, ti totiž nejsou hodni převzít na svá bedra naší tíhu.

Nakonec se z kapky stane moře, ze smutku deprese, s níž již nemáme sílu bojovat. Krátce poté dopadneme na hluboké dno propasti, kde nás už žádná útěcha ani pochopení nečeká. Z jasného světa obohaceného smíchem a vráskami štěstí, se stala jedna velká šedavá šmouha bez konce či začátku.

 
 Přetrvávající kousky naděje vytvoří vzdálenou, zářivou hvězdu. Ona nám může pomoci znovu najít cestu do nebe, nebo nám jen připomínat, jací jsme bezmocní. A i když jsme ztratili, co jsme milovali, vždy je důvod toto světlo následovat a vrátit se ze špatné odbočky na dlouhou, ale správnou cestu.