Heartbreaking memories

Rozpolcená duše

Tisknu oční víčka k sobě a v mysli mi tančí obrazy z minulosti. Vzpomínky, pocity, emoce a city, které na mě doléhají a pomalu tráví mou mysl. Proč nedokážu žít, jako dosud? Co mi chybělo v mém starém světě za hradbami? Někdo říká, že mě ty stěny vězní. Mýlí se. Chránily před stíny, zlobou a démony s ostrými drápy.

Pak jsem potkala tebe a stačil jeden den na to, abys je zbořil. Pustil jsi ke mně vlnu neznáma, přestože neumím plavat. Jak se s tím mám vypořádat? Hrál jsi si se mnou jako s loutkou a pak jsi odstřihl vodící lanka.

Nemůžu spát. V hlavě slyším naléhavé šeptání a mysl mi otupují vtíravé sny. Je tu horko a vlasy se mi potem lepí k čelu. Vzduch je prosycený letním žárem, přestože jsme uprostřed zimy. Sluchátka v uších mi neposkytují útěchu ani únik před strachem. Škrábou mě a já je nervózně strhnu.

V pokoji vládne tma a já se nepřestávám třást. Chce se mi křičet a vyrvat si všechny vlasy. Pokaždé, když se jich dotknu, cítím tvou ruku, jak mě po nich hladí. Dlouhé a plazivé prsty, které se zamotávají do dlouhých pramenů a pak za ně prudce zatáhnou. Snažím se ubránit myšlenkám a kousnu se do rtu. Mám ho roztržený a každý dotyk mě bolí. Připomíná mi, jak jsi přes něj zprvu nevinně přejel zuby a já později ucítila na jazyku svou krev. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, jak slepá jsem byla. Bylo ale už pozdě. Příliš pozdě.

Po tvářích se mi kutálí slzy a já v panice spadnu na zem a stočím se do klubíčka. Jak velká je bolest když vám s ní nemá kdo pomoci? Roztrhá srdce na kousky a ničí všechny jistoty, které jste kdy měli.

Patřím vůbec po tom, co jsi mi udělal, ještě sama sobě? Dokáže o sobě odhozená hračka svobodně rozhodovat? Přepadají mě bludy a já všude vidím tebe. Tvoje ruce a zlé uhrančivé oči.

Tápu v černočerné tmě a narážím do ostrých předmětů. Udeřím se do stále ještě nezhojených modřin a nedostává se mi vzduchu. Jsem zase tam. Na místě, kam se nikdy nechci vrátit. Stojíš tam a já se nemůžu pohnout. Nemůžu dýchat a v ústech cítím svou krev.

Přemůžu závrať a zoufale zalomcuji páčkou u okna. Vpustím do místnosti mrazivý vzduch a nechám si mráz proniknout do plic. Sklopím pohled dolů a prohlížím si zahradu pokrytou čerstvě napadaným sněhem. Nadýchané vločky se líně snášejí k zemi a já si v tu chvíli nepřeji nic jiného, než k nim patřit. Volně poletovat a zbavit se jizev i rozpolcené duše.

Stačilo by jen rozpřáhnout ruce...

Ahoj, budu ráda za jakékoli ohlasy, nebo komentáře. K čemu by pak byly úvahy, kdybych nad nimi přemýšlela jen já sama? :)