Vzbudil jsem se tentokrát vedle Jina. Měl jsem z toho radost. Držel si mě u sebe rukama a klidně vydechoval. Já ho jen pozoroval a culil se. Vzhledem k tomu že není pryč přijde mi že se stává závislí na mě. No rozhodně lepší než aby se mu zase něco stalo. Takhle utrpí jen můj zadeček popřípadě pusinka. To ale rád risknu a ještě si to užiju. Na bráškovi mi záleží a to hodně. Když se vzbudil i Jin šli jsme si udělat snídani. První ji nechtěl, ale pak ochutnal. Bylo hezké ho pozorovat jak zase hezky jí a neživý se těmi věcmi z tuby. Snad brzy bude i šťastnější. Zvládnu se o něj postarat. Jin ale po snídani odešel. Bál jsem se že si jde pořídit nové drogy. Nervózně jsem čekal. Bál jsem se. Nebyl tu ani na oběd. Že by mě opustil nadobro? Slzy se mi pak spustili sami. Seděl jsem na gauči s balením kapesníků a utíral slzy. Kde je můj bráška? Odpověď na tuto otázku mi však přišla skoro okamžitě. Dveře domu se otevřeli a já pak slyšel jak klapli že je někdo zase zavřel. Pak klapání bot co skončili zjevně v botníku a následné kroky ke gauči. Přede mnou se zjevil Jin. Utřel mi slzy palcem a sedl si vedle mě. „Zavři oči" řekl mi s klidný úsměvem a já ho poslechl. Jako první jsem ucítil jak mi dal jemnou pusinku a pak jsem ucítil něco co mi položil na klín. Trochu jsem se vyděsil. Ovšem když mi řekl abych otevřel oči z mích očí se spustili slzy štěstí. Na mém klíně totiž spinkalo malinkaté štěňátko. Už od malička chci pejska. Rodiče mi ho ale nikdy nedovolili. A teď ho mám! Mám malé štěňátko! A dal mi ho bráška. Jin se první bál že se mi nelíbí. Ovšem když zjistil že pláču štěstím objal mě. Štěnátko jsem pojmenoval Yeontan zkráceně jen Tan. Hned jak se Tan vzbudil chtěl si hrát což byla zábava. Vlastně si říkám že nebýt toho že by brásku vyhodili a kdyby nikdy nevyhodili mě nemusel bych ho vidět na dně. Ovšem když se zamyslím nebýt všech těch špatných událostí není vše teď jak je. Nemám přítele neboli Jina mého brášku, nemám Tana, možná bych ani neměl kde bydlet. Všechno zlé je vlastně k něčemu dobré.
Konec
