Vždy jsem žil já, moje máma, můj táta a můj milovaný bráška Jin. Jin byl vždy zvláštní. Často uzavřeny aspoň v rodiném kruhu, ale jinak blbl se svími kamarády. Choval se často divně, vím ovšem že by mi neublížil. Aspoň doufám. Jednoho večera, kdy vše vypadalo krásně, jsem slyšel hádku z kuchyně. Sešel jsem schody ze svého pokoje a nakoukl abych zjistil co se děje. Uviděl jsem tam rodiče a Jina. Křičeli na sebe. Nemám rád když někdo křičí. Rodiče pak ale řekli osudnou věc, tedy spíš táta „Vypadni a už se nevracej!". Tohle mě mrzelo. Mnohem víc mě zabolelo když Jin odešel k sobě do pokoje a pak jsem slyšel hluk. Koukl jsem co dělá a on se balil. U toho telefonoval zda se že s kamarádem. Bylo mi do breku. Proč? Proč mě opouští? Co se mezi ním a rodiči pokazilo? Jin se pak se mnou rozloučil a odešel. Tu noc jsem probrečel. Chci brášku tady!
