The touch of Iron Man |CZ|

6. Kapitola

ZPÁTKY K POHLEDU CAROL:

O 3 DNY POZDĚJI . . .

Máme to hotové. Momentálně stahuji program do počítače na dokončení obleku. Hync mi pomohl se do ně dostat a začal do počítače zadávat kódy, co jsem mu diktovala. Za chvíli začal někdo klepat na dveře. Hyncn to stihl a šel se podívat, co se děje za závěsem. Uslyšela jsem jenom jeho křik a výstřel. Oni ho zabili. Program byl v obleku a já ho nastartovala. Udělala jsem pár kroků a z obleku jsem začala střílet na ty předemnou, co zabily Hyncna.

Šla jsem jeskyní a hledala jsem východ. Postupně jsem zabíjela všechny okolo. Venku jsem plamenomety zapálila všechny zbraně a vyletěla jsem nahoru. Podemnou celý tábor vybuch a výbuch letěl přímo mými směry. Výbuch mi poškodil oblek a začala jsem klesat dolů. za chvíli přišel tvrdý pád na zem. Celý oblek se rozpadl a já tam seděla v horkém písku s úsměvem na tváři, že jsem to dokázala. Zvládla jsem od tama utéct.

Zvedla jsem se a začala jsem cestu do neznáma bez ničeho. Na hlavu jsem si dala bundu a na hrudi jsem měla bílé tílko, co mi dal Hyncn. Bylo mi ho líto. Nechtěla jsem, aby zemřel. Ale jak mi řekl 'Sice umíráš, ale všechno tohle se musí změnit'. Šla jsem chvílemi z kopce a chvílemi do kopce. Slunce mi zářilo na záda. Minutu co minutu mi začínalo být hůř a hůř. Při pádu jsem si namohla levý kotník a narazila rameno.

O cca hodinu později jsem na obloze uviděla vojenský vrtulník. Začala jsem mávat jako zběsilá. Řval jsem. Má nadšenost z toho, že mě našli byla velká. Za chvíli předemnou zastavil obří vrtulník. Já jsem si klekla na kolena začala se smát. Z vrtulníku vyšli vojáci a pomohli mi si nastoupit do vrtulníku. Teď, co jsem tak pochopila, letíme na letiště do letadla. A tak se i stalo. Z vrtulníku jsme přestoupily do letadla Stark Industries.

V letadle jsem usnula. Už jsem nespala tři dny, už to chtělo trochu spánku. Byla jsem ale hned probuzena kvůli tomu, že mi teď budou ošetřovat rány. Takže mi obvázali obinadlem levý kotník a zbytek ran mi potřeli dezinfekcí. Strašně to bolelo. Hlavně ta noha. To rameno už ne. Přemýšlela jsem nad tím, co teď Tony musí prožívat. Je mi jasné, že si to bude dávat za vinu. Zbytek letu jsem teda prospala. Hodinu před přistáním jsem se vzbudila. Tu hodinu jsem čekala, až uvidím letiště, na kterém jsem před čtyřmi dny vzlétla na cestu do Afghánistánu.

Z přemýšlení mě vyrušilo pípání a oznámení, že se bude přistávat a že se máme všichni v letadle připoutat. Před třemi dny bylo tohle můj sen se dostat zpátky domů. Dostat se z jeskyně a zmizet zpátky do Ameriky. Letadlo plynule klesalo a za chvíli se dostalo na zem a zastavilo. Já jsem rychlostí světla odpoutala a šla ke dveřím ven z letadla.

Před dveřmi stál nedočkavý Tony se slzama v očích jako já. Já jsem seběhla schody a objala jsem ho. Cítila jsem jeho kolínskou a jeho teplý dech proudil na zadní část krku. ,, Je to moje vina'' řekl a rukama se mi zavěsil o můj krk. ,, Není'' řekla jsem a naše rty se dotkly navzájem. Potom jsem s Tonym nastoupila do jeho auta a jeli jsme do vily. Zatím nikdo neví o reaktoru, ale Tonymu to budu muset říct. Byla jsem nervózní a cestou do vily jsem přemýšlela nad tím, co Tonymu řeknu.

Z přemýšlení mě vyrušilo náhlé vypnutí motoru a bouchnutí dveří. Vystoupila jsem z auta a šla jsem za Tonym dovnitř do vily. Já jsem zůstala stát uprostřed obýváku a Tony stál předemnou. Tony za chvilku zaregistroval modrou záři z tílka. Chtěl mi tílko svléknout. Po svléknutí trika mu do očí zazářila neonově modré světlo z reaktoru.Pak jsem jí mu sundala košili a i mě do očí zazářila modrá záře do očí.

Pak jsem mu vysvětlila, co se mi tam stalo. Celé jsem mu to povyprávěla do detailů. Řekla jsem, že: jsem vystoupila z obrněného vozu a utíkala do pouště. Tam jsem se schovala za kámen a chtěla Tonymu zavolat, jenže mi u hrudi vybuchla bomba. Já se snažila vzít mobil ze zbytek sil, ale nepovedlo se. Pak sem se probudila s elektromagnetem napojený na autobaterii v hrudi a že jsem s Hyncnem sestrojila oblek a tak jsem se dostala pryč z jeskyně.

Tony mi potom řekl to, co se stalo před měsícem. Já mu potom řekla, že v tom má prsty Obadiah. Tony se udivil a moc tomu nevěřil. Tak jsem mu vysvětlila, proč. Všechno zapadalo jako puzzle. Tony potom jenom kývl a oba jsme vyrazily do jeho pracovny v garáži. Tam mi ukázal vylepšenou verzi reaktoru, kterou mi teď vymění. Měl ho tu, kdyby se mu ten co má teď rozbil.

Pak se mi podíval na tu nohu. Měla jsem ji nateklou a namodralou s nádechem fialové. S tou nohou jsem už nemohla ani hýbat. Tony mě posadil na jeho židli v garáži a nohu mi položil na stůl. Když se jenom lehce dotkl mojí nohy, ucítila jsem strašnou bolest.Z mého obličeje to šlo hodně poznat. Tony zašel nahoru pro balíčkem s ledy a já na něj čekala v garáži. Je to garáž a pracovna v jednom. Všude nářadí a různé materiály.

Za chvíli Tony přišel i s balíčkem ledu. Dal mi to na nohu a začal mi ukazovat plán nového obleku. Já jenom kývala, protože nic jiného než silná bolest v levém kotníku. Zřejmě mu to v polovině jeho slohovky o tom nové obleku. Vzal mi pytlík z ledy z kotník a podíval se, jak na tom kotník je. O nic líp. Tak jsme se rozhodly jet do nemocnice na chirurgii.

Prvně jsem se ale šla obléct. Tony mi pomohl do schodů a já šla do pokoje se umýt a převléct. Svlékla jsem ze sebe špinavé věci, co jsem na sobě měla čtyři dny v kuse, vešla jsem opatrně do sprchy a osprchovala jsem se. Umyla jsem si i vlasy. Vlasy mi po vyfénování voněli po kokosu (mám totiž dva šampóny - limetka a kokos). Vzala jsem si čisté spodní prádlo, bílé triko, šedé kalhoty a conversky. Na levé noze jsem ji vůbez nezavazovala a tkaničky jsem zastrčila do boty. Pak jsem vešla na chodbu a chtěla jsem zkusit našlápnout na levou nohu. Jen jsem se dotkla špičkou boty a vzdala jsem to a skákala jsem po jedné noze jako nějaký debil. Tony mi hned šel pomoct, ale u toho dostal záchvat smíchu.

Tony mi pomohl ze schodů a i do auta. V letadle to taky bolelo, ale ne tak, jako teď. Jo byla to docela dost velká bolest.Předpoklad, že to mám zlomené je velký. Ale taky to můžu mít namožené nebo zvrtlé. je mnoho možností, ale tyhle tři jsou nejpravděpodobnější.