The touch of Iron Man |CZ|

5. Kapitola

O 3 HODINY POZDĚJI . . . .

Začali se mi otvírat oči. Uviděla jsem nad sebou tmavou skálu. Bylo tu málo světla. Jak jsem začala ví vnímat, ucítila jsem v nose nějaké hadičky. Ty jsem si okamžitě vyndala a začal se mi zvyšovat tep. Posadila jsem se a najednou jsem ucítila něco, co mi bránilo v sedu. V tu chvíli jsem uviděla na své hrudi něco kovového. Z toho vedli dráty z autobaterie. Vedle postele byl stůl, kde někdo seděl. 

Já tam byla v roztrhaných džinech, podprsence a v mé vojenské bundě. ,, Být tebou, neškubu za ty dráty.'' řekl muž u stolu. ,, Co se mi stalo a-'' nedořekla jsem to, protože jsem neměla slov. ,, Zachránil jsem vám život. Střepiny z bomby, které šli vytáhnout jsem vytáhl a zbytek vám míří k atriálnímu sektu. Minulý měsíc jsem dělal to stejné Tonymu Starkovi.'' řekl a já jsem se furt upřeně dívala na kovovou věc na mé hrudi, která mě teď drží na životě. 

,, Stark tu nechal plány na-'' chtěl to doříct, ale já ho nenechala.,, Kde jsou?!'' zeptala jsem se a chtěla jsem vstanou, ale vzpomněla jsem si, že s sebou budu muset vzít i tu autobaterii. Tak jsem ji vzala s sebou a šla k tomu neznámému ke stolu. měl tam několik kusů papíru a nevěděl, co dělat. Já ale věděla, co udělat. Všechny jsem dala na jednu kupu a dala naproti světlu. Byl to plán na nějaký oblek. Uprostřed byl obloukový reaktor, který to celé řídí. Je to kovová konstrukce chrlící plameny z rukou. 

,, Uděláme obloukový reaktor.'' řekla jsme a on jenom kývl. ani jsme nezačali a někdo vešel do jeskyně. ,, Dělej to co já'' řekl a dal ruky nahoru. Já jsem položila autobaterii na stůl a ruce jsem dala nad hlavu. Oni něco začali mluvit, ale já vůbec netušila o čem. Mluvili, já ani nevím jakou řečí. ,, Chtějí po tobě, abys jim sestrojila Jelicha. A pak tě propustí.'' přeložil mi to. ,, To neudělám a nevěřím.'' řekla jsem a s neznámým člověkem jsme dělali, že ano.

Řekli jsme jim co všechno potřebujeme, ale já nehodlám dělat Jelicha. Mám v plánu udělat oblek a utéct společně s neznámým. Začala jsem z raket vyndávat paladium. To jsem rozpustila a nalila ho do hlíny, kde byl vytvořený kroužek. Začala jsem postupně skládat obloukový reaktor dohromady. ,, To není Jelich.'' řekl neznámý a já jenom kývla že ne. ,, Poprosím vás o laskavost - Místo autobaterie mi tam dejte tohle.'' řekla jsem a ukázala jsem na neonově modře zářící obloukový reaktor. ,, Samozřejmě.'' řekl a vzal reaktor do ruky.

Já jsem se postavila a nechala ho dělat svoji práci. Vyndal mi jeho přístroj na autobaterii a přidělal mi na hruď reaktor. Já si zadělala bundu, ať to tak moc nesvítí  šly jsme pracovat na obleku. Máme na to tři dny. Musíme to stihnou do tří dnů. Chtěla jsem navrhnout týden, ale málem mi proletěla střela čelem. Jenom tři dny. Já doufám, že se odsud dostanu. Tak když se to povedlo Tonymu, tak mě by se to povést mělo taky.

Měla jsem strašně moc otázek ohledně toho, jak se Tony dostal odsuď ven. Prý se proplížil a utekl normálně. Nikdo si toho ani nevšiml. Pak jsem měla otázku, jak dlouho tu ten neznámý člověk jménem Hyncn a kolika jazyky umí. Na otázku jak dlouho mi odpověděl, že dlouho a že umí hodně jazyků. Arabštinu, mongolštinu, maďarštinu a další. Ale říkal, že ta toto místo to nestačí. lidi, co mě unesli a teď jim musím dělat Jelicha, ale nedělám ho, se jmenují Deset kruhů.

Chci odsuď odejít. Oni po mě chtějí jednu z nejsilnějších zbraní, co teď existuje. Těch Deset kruhů jsou věrní zákazníci Stark Industries. Nakupují zbraně přes Obadiahu. Všechno teď dává větší smysl. Všechno zapadá jako puzzle. Proto se mě Obadiah ptal, jestli umím sestrojit Jelicha. On tou obětí měl být zase Tony, ale teď jsem to já. ale proč by to Obadiaha dělal? Netuším a chci se to dozvědět.

POHLED TONYHO:

,, Co se stalo?!'' křikl jsem do telefónu, když mi z Afghánistánu zavolali, že Carol zmizela.

,, Netušíme jak-'' nenechal jsem ho to radši doříct. ,, Žádné výmluvy, že se to stalo. Momentálně ji hledejte.'' řekl jsem a hovor jsem zavěsil. Promnul jsem si rukama obličej. Po tváři mi tekli studené slzy. Doufal jsem, že je naživu. Teď jsem mohl jenom doufat. Je mi jasné, že je to málo pravděpodobné, ale - ne nebudu nad tím přemýšlet. Pak mi z Afghánistánu napsali, že našli její mobil, na kterém se zřejmě Carol snažila zavolat mě. Poslali mi i fotku. Mobil byl trochu zakrvácený od krve. 

Naděje, že Carol žije se zmenšily. Ale já doufám, že to přežila. Že to nebude vážné. Já věřím v to, že ji zase uvidím. Ona musí žít. Nemohla zemřít. dávám si to zavinu, že jsem ji tam nechal letět. Je to moje vina a nikdy si ji neodpustím. Pamatuji si, jak se to stalo mě. Jen jsem utekl. Chytily mě, když jsem vyšel z obrněného auta. Střelili mě do hrudi střepiny. Proto mám obloukový reaktor. On chytá ty střepiny aby se mi nedostaly do srdce.

Seděl jsem na pohovce a popíjel whisky. Vzpomněl jsem si na ten krásný první večer s Carol. Opřel jsem se lokty o stehna a povzdychnu jsem si. Napil jsem se a z očí mi zase tekly slzy. V hlavě se mi začal přehrávat poslední okamžik s Carol na letišti. Měl jsem tam jet já. Nemusel bych si to teď dávat za vinu. 

Obadiahovi bylo jedno, co se stalo. Nemá Carol rád, protože si myslí, že ho nahradí. On měl vždycky strach o své místo. Vždy. Ale už jsem přemýšlel, že bych ho vyhodil. Už dlouho mi nechce říct, kam všude zbraně jdou. Nechává si to pro sebe a ani mi o tom neříká. Já dělám, že nic. Ale nebude to nadlouho. 

Jestli se Carol vrátí, určitě se ji musím omluvit za to, že jsem ji tam nechal jet. Splním ji jakékoliv přání, jen ať se vrátí. Jediné, co chci teď je, ať se ukáže že je naživu a vojska v Afghánistánu ji najdou a přivezou zpátky do Ameriky. Nic jiného. Jen toto. Mé jediné přání. Já v to věřím a doufám.