KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 4. Lev

Vlastně ani nevěděl, co přesně ho probudilo, ale rozhodně s tím měla co do činění ta nesnesitelná bolest hlavy. Připadal si jako pulzující míč, do kterého jeho vrstevníci vždycky tak strašně rádi kopali a kopali a kopali... samozřejmě vyjma jeho. On si s nimi nikdy nekopal.

Když Vendelin Grandioz zvedl bolavou hlavou a z očí se mu vytratily mžitky, zůstal jen ohromeně zírat na všechno kolem sebe. Dvakrát si promnul oči, aby si byl skutečně jistý, že nesní, a znovu si pořádně prohlédl celou místnost, v které se nacházel.

Ležel na pohodlné velké posteli s nebesy, s medově zbarveným nočním stolkem pobitým stříbrnými sponami po své pravé ruce. Lože spočívalo na kraji veliké kulaté místnosti s černými kovovými stěnami zvedajícími se do úctyhodné výšky bez jediného okna. Světlo sem proudilo přes čtyři menší šestihranná světla umístěná na stropě, čímž vznikalo jakési nepříjemné přítmí. Podlaha byla tvořena k sobě naprosto perfektně padnoucími azurově modrými kovovými bloky, ale většinu stejně pokrývalo bůhvíjaké harampádí.

Vendelin zamžoural ještě lépe a pak mu došlo, že nemá nasazené brýle. Hmátl po nočním stolku a nahmatal své kostěné brýle, které si s pečlivostí nasadil. Harampádí, navršené podél celé jedné stěny od postele k šedým silným dveřím přímo naproti posteli, bylo ve skutečnosti bezpočet stolečků, lamp, truhel a skříní ledabyle poskládaných na sobě. Na tom všem pak trůnila nepředstavitelná halda papírů navršená v komínkách všude, kde to bylo možné.

V tu ránu se Vendelinovi vrátily útržky z minulého dne. Teda, alespoň si myslel, že to bylo předchozího dne, přestože neměl žádné indicie, podle kterých by to spolehlivě určil.

Příliš si toho ovšem nevybavoval. Věděl, že seděl ve svém krámečku ve Vulcanii... Ano, to bude ono... A pak přišli. To jediné neměl ve vzpomínkách rozmazané ani neurčité – ty pláště černější než ta nejčernější čerň, jakou si lze představit, a vedle ní masky barvy kosti. A ty oči. Především ty tmavě modré oči a světle hnědé, postrádající i tu jedinou špetku lidskosti, kterou šlo zahlédnout i v očích těch nejhorších zločinců, s kterými se Vendelin potkal. Pak ta krátká potyčka, obnažené svitoseče a chabá naděje v podobě poslání nouzové zprávy.

Vendelin si prohrábl své kudrnaté zrzavé vlasy a srovnal brýle. Kde to sakra je? Ti lidé ho někam vezli, to si pamatoval, ale pak už nic... Byli to vůbec lidé? Nebo si ty drsné bezbarvé hlasy spletl s nějakými přízraky?

„Vendelin Grandioz? Půjdete se mnou."

A pak rázem si vybavil svůj vlastní hlas, mnohem pisklavější a vyděšenější než bývá obvykle. „Neee, já o žádných krystamenech nic nevím, přišli asi před měsícem, chtěli vědět polohu Rudé církve..."

Z rozjímání ho vytrhlo až otevření mohutných kovových dveří naproti jeho lůžka. Samozřejmě nezapomněl na dobré vychování. Seskočil z postele, narovnal brýle, nemotorně ulízl vlasy, které se téměř ihned vrátily do původního rozdrbaného stavu. Pak si však uvědomil, že pleskl o podlahu bosýma nohama, a tak všechnu galantnost hodil za hlavu a rozhodl se příchozího uvést svým šarmem. Tak, jak to dělal vždycky.

Ovšem to, co vstoupilo, mu vzalo všechen vítr z plachet. Na prahu stanula tatáž osoba, která se zjevila v jeho obchůdku – zahalená do černého pláště s bledou maskou a zlatým kroužkem na čele. Ten ho upoutal. Měl dojem, že je jiný, než ten, který viděl u vetřelce v jeho kovárně. Ne, tenhle znak se mnohem více podobal sklopenému F.

Přestože Vendelin chvíli nevěděl co říct, zachoval chladnou hlavu a hluboce se uklonil. „Prosím o prominutí, my lady, za můj nepříliš vábný vzhled, nicméně, myslím, že došlo k omylu."