KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 14. Jeho iluze

Vendelin Grandioz bez ducha seděl na své posteli, zrak upíral na stohy Har Quintusových spisů a hluboce přemítal.

Hlavou se mu komíhaly myšlenky, že měl málem pocit, jako by se mu měla rozskočit. Znovu a znovu si přehrával scénku, co před chvílí zahlédl na hlavním můstku. To, co udělal svému vlastnímu věrnému poskokovi, který s ním byl už bezmála devět set let... Co by asi dokázal udělat jemu, kdyby zklamal?

A on zklame. Věděl to víc než dobře. Žádný linjalen nebyl. Tři další z Teimasterů jsou mrtvi. Z původních osmi jich zbývá čtyři. V Ansuz, Glen Yomée, se něco probudilo – něco, co spalo už dost dlouho a rozproudilo to ten krystamen. Jedině s ní mohl počítat při výrobě nerostiálu... Ano, kdo jiný? A Vendelin uměl být přesvědčivý. Musí si počkat, až zase přijde k němu. Pak tu byla Hagalaz, Glenina kamarádka Sandra. Podle Dark Lorda dříve něco zkazila, a on ji od té doby chová v nelibosti, jak je vidno. Ani ona sama se nezdá nijak zvlášť nadšená. Posledním známým byl pro Vendelina Kenaz, ten, kterého škrtil jeho vlastní pán. Vedle Glen to byl jediný Teimaster, z kterého vyzařovaly emoce. Vendelin si zcela jasně vybavoval to, co v Kenazovi bobtnalo jako zapomenutá buchta na pekáči – pomstychtivost, prohnanost a zradyschopnost. Vendelinovi připadalo, že si své pohlaváry Dark Lord nějakým způsobem podmanil, proto mají onu absenci lidství. Avšak zdálo se, že Ansuz a Kenaz se z této neurózy nějakým způsobem dostali nebo alespoň dostávají.

Vendelin se začal vsedě pohupovat dopředu a dozadu. Připadal si strašně podvedený a využitý.

„Není co řešit," prohlásil pak, když se zvedl z postele. „Vyrobím jernskou korunu, najdu Ansuz a tu donutím, aby mi pomohla s nerostiálem. A pak zdrhnu dřív, než se dostane do spárů Dark Lva."

S nebývalou energií vstal, zamnul pěstma a šel kovat jernské železo.

***

Druhého dne si vytyčil jasné cíle: musí nalákat Ansuz na zelený krystamen, vyzkoušet si od ní svitoseč, přetáhnout ji na svojí stranu a pohnout s těma přitroublýma nereálnýma faktorama.

Jakmile mu šedí poskoci přinesli oběd, zdlábnul ho mnohem rychleji, než bylo třeba, sebral si něco na psaní a několik poznámek. Předpokládal, že když se zdejchne z pokoje na pánské sprchy dostatečně dlouho, přirozená zvědavost Glen Yomée nedá a půjde si znovu přehrát svůj život.

Spokojeně se uvelebil v jedné z toaletních kabinek ve sprchách (položenému plechu a šachtě vedoucí nad hlavní můstek se vyhnul širokým obloukem), položil si papíry na klín a začal přemýšlet, co by se asi tak mohlo hodit za nereálné faktory pro nejmocnější krystamen – tedy nerostiál – všech dob. Předem zavrhl nesmysly, jako roh žížaly. Pro extrémně mocný předmět vesmírných schopností mu to přišlo jednoduše nepatřičné. Rozhodl se proto pro něco abstraktního, metaforického.

Na první faktor, který přišel, byl dokonalá oddanost.

Vendelin to napadlo, když se znovu a znovu vracel k té hrůzné podívané, kdy Dark Lord škrtil svého věrného. Zpětně to Vendelinovi došlo – jak může existovat oddanost tak dokonalá, že při ní sloužící nikdy nezakolísá? Lehká odpověď: nemůže.

Yotheenský kovář na to byl náležitě hrdý, vzápětí mu však došlo, že ho čekají ještě daší čtyři, a tak se bezradně sesul na prkénko a povzdechl si. Zajímalo ho, jestli už Ansuz sedla na lep nebo ne.

Když se pokusil vymyslet něco dalšího, usnul.

Po nepříjemném probuzení, kdy se mu klimbající hlava přehoupla a tvrdě se udeřila do stěny kabinky, se zase probral a sklonil k poznámkovému pergamenu. Zamyšleně se poškrábal na bradě, jakoby snad vůbec neusnul, a dál zíral na zažloutlý papír, který už Har Quintus nestihl popsat.