KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 22. Odkaz včerejšků

„Takže tě prostě vůbec nenepadlo," běsnil Kyle a zrak upíral skrze kovové tyče cely na plápolající louči, „že přes šestatřicet hodin zapnutý nadrychlostní pohon možná není úplně v pohodě?"

„No... ne..." zapískal zcela odrovnaný Qirgly, který se opíral o Reesin bok.

Kyle bez obalu prohlásil: „Já tě zabiju."

„Ale no tak," napomenul je Tom a mnul si pravou ruku, kterou si zřejmě při dopadu na zem narazil. „Už tak je tenhle den dost blbej, ještě abys vyhrožoval smrtí! A vůbec, co se stalo?"

Kapitán Uragánu II se hystericky rozesmál. „Nadrychlostní pohon se zapíná jen tehdy, když nemůžeš skočit hyperprostorem, ale chceš rychle zmizet. Ale dost to žere palivo a přepíná motor, ŽE, QIRGLY?!"

„Kyle!" sykla varovně Reese.

„Žádný Kyle!" odvětil nakvašeně a odmítal se otočit na Lastaňana. „Co teď asi budeme dělat? Jsme bez zbraní, z Adrianne chcou udělat krvežíznivou kněžku nebo něco mnohem horšího, Dark Lord se chystá napadnout celou galaxii a ty voláš Kyle?!"

Rozhostilo se ticho, přerušované jen praskáním pochodně.

Všichni si jakoby vzdáleně uvědomovali tíživost událostí, jejichž sled je zasáhl. Kyle měl bohužel pravdu – sebrali jim všechny zbraně včetně svitosečů. Co bylo strašnější, Tom ani Reese necítili z toho místa, kam je odvlekli, ani závan Fei. Jako by se ocitli v nějakém vákuu bez Síly. Co bylo ještě strašidelnější, byl fakt, že jejich tavije přestaly svítit. Spočívaly na hrudích svých nositelů jako úplně obyčejné zapomenuté rodinné šperky. Ocitli se tudíž zcela beze zbraní, zcela bezmocní a bezradní.

Kobky se nedaly pokládat za nijak příjemné místo. Jednalo se o vyražené prohlubně v kamenných stěnách, přehrazené kovovou mříží. Uvnitř se kromě misky s vodou, suchého chleba a kupky sena, které by se jen stěží dalo pokládat za lůžko, nenacházelo nic.

„Všechno je to moje vina," zanaříkal Qirgly a zabořil hlavu do tříprstých ruček. „Neměl jsem si hrát na pilota."

Kyle se už už chystal něco odpovědět, ale Reese po něm šlehla natolik přísným pohledem, že raději sklapnul. „Ale ne, to by se mohlo stát každému..."

„Ba ne! Když já to chtěl mít co nejdřív za sebou. Roland odešel, z Kylea se stal mrzutej pijan, vy jste se pohádali, do toho Zeqa..."

Kyle zrudnul jako rak, Reese se ohlédla po Tomovi, načež se oba zahanbeně otočili zpět.

„Každý z nás nese vinu," vyšeptal po chvilce Tom.

Pak se všichni spontánně objali. Reese začala plakat. Všem došlo, že i přes ponorkovou nemoc mají v celém tom široširém světě skoro jen sami sebe. Kyle slíbil, že už se nikdy nedotkne ani lahve, Reese a Tom se navzájem moc omlouvali a Qirgly do toho se svým obvyklým pískotem stále opakoval, že se moc omlouvá.

„Tak jo," prohlásil skálopevně Kyle a pohlédl skrze mříže na onu otravnou dohasínající louči. „Adrianne, jsi naše jediná naděje."

***

Adrianne Pedestrianová seděla v malé komůrce. Jedna z těch nehorázně děsivých dam jí rovnala na hlavu jakýsi veliký podivný klobouk, zatímco Adry se do ní vpíjela pohledem a představovala si pro ni ty nejstrašnější způsoby vraždy. Kypěl v ní takový nepředstavitelný vztek, že se divila, že jí ještě neodletěla hlava jako špunt z natlakované láhve.

„Hotovo," zasyčela stařena jako přízrak bloudící strašidelným domem.

Adrianne se na sebe podívala do zrcadla; měla na hlavě jakousi změť tmavých hadrů a podivných kytek, které nápadně připomínaly bodláky. Chvíli na sebe zírala přemáhaje touhu vyprsknout smíchy, ale nakonec se ovládla. „To si děláte legraci."