KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 10. Ztracenost

Rozmanitost Galaxie nepřestávala Toma ani Reese fascinovat. Už jen při honbě za krystameny toho zažili dost, ale další překvapení na ně čekalo hned další zastávku.

Uragán II letěl klidně, netrhavě a svižně, což trochu kontrastovalo vedle letu s tím starým Uragánem, který se co chvíli kýval a nebezpečně skučel. Takhle v poklidu letěli asi dvanáct hodin, přičemž si většina posádky šla dáchnout do své kajuty kromě Qirglyho, který jaksi stále nemohl uvěřit, že by autopilot mohl korigovat loď tak skvěle a bezchybně.

Někdy kolem desáté dopoledne se nicméně ukázalo, že plavidlo má minimum paliva a je potřeba natankovat. Adrianne na to reagovala argumentem, že to tak Arid udělal schválně, kdyby s ‚Kapučínem' chtěl Kyle pláchnout, tak aby nedoletěl daleko, i přes fakt, že i ta trocha, co v motoru zbyla, vystačila na dvanáctihodinový let. Loď se tudíž zdála opravdu doslova bezchybná.

Přistáli na malém měsíci planety Narangi, poněkud nehostinné krajině, kde se široko daleko rozprostírala malá zašlá vesnička s pumpou na tribenzin. Jakmile všichni vystoupili z lodě, aby si trochu protáhli nohy, nakrčili nosy kvůli nenadálému nesnesitelnému puchu podobnému zkaženým vejcím.

Tom si držel nos a rozhlížel po kamenité rovné krajince s občasnými houštinami pichlavých keřů. „Co to u všech asteroidů je?"

„Tohle je Hevvon 9, největší naraginský měsíc, jemuž se pod povrchem hromadí sirné plyny a na několika místech jednoduše vnikají do vzduchu a takhle ohavně páchnout," vysvětlovala Adrianne.

Qirgly se přidal: „Ironie je, že jednou ty plyny bouchnou. Předpokládá se, že by to mohlo zničit celou soustavu... Kyle, není ti něco?"

Rozespalý Kyle se zrovna objevil na můstku vedoucím ke dveřím Uragánu II a nejistě se zakymácel. Když začenichal, poněkud zezelenal, ale stihl se nepozvracet. Pod očima měl černé váčky a sestupoval po schůdcích lehce opilecky. „Ne, nic mi není," zabručel nepřesvědčivě.

„Co jsi tam vůbec celou dobu v tom pokoji dělal?" optala se se zájmem Reese. „Spal jsi vůbec?"

„Vodkdy se zajímáš o moje zdraví?" odvětil příkře Kyle a zarudlým pohledem se otočil kolem dokola, pak se očima zapíchl do lodě parkující nedaleko. Byla to loď na bázi prvního Uragánu: skládající se z plechů všemožných barev a tvarů a vypadající, jako by se každou chvíli měla rozpadnout. Pod předním sklem tkvěl načmáraný nápis KRÚGOVA POMSTA. „Stará známá!"

Adrianne si s nelibostí změřila Krúgovu pomstu. „Cože?"

Kyle nečekal na odpověď a vyrazil směrem k malé zešedlé boudě, sloužící jako bufet k pumpě. „Adry, natankuj. Nedáte si něco, lidi?" a rozrazil dveře obchůdku.

Reese, Tom a Qirgly si vyměnili nervózní pohled (zatímco Adrianne si odfrkla a šla pro palivo) a nahrnuli se za Kylem. Kapitán prvního Uragánu mezitím vrávoravě došel doprostřed nevelké stísněné a neskutečně ošuntělé místnosti s množstvím regálů, o kterých se zrovna nedalo říct, že by překypovaly zbožím.

U pultu, který obsluhovala jakási maličká příšerka se třema očima a s tesáky v uslintané hubě, stála roztodivná dvojice: nejméně šest stop vysoký obr, který vypadal, že je z kamene, sotvaže se vešel pod nízký strop. Měl široký hrudník, ruce i nohy a malou hloupou hlavu. Přes stehna měl spuštěnou tuniku s opaskem se zbraní, jinak na sobě neměl nic. Jeho pokožka byla jaksi atypicky zrohovatělá, že nikdy z Uragánu nevěděl, jestli vážně není z kamene.

Vedle něho stál o hlavu nižší člověk. Když si ho Reese prohlédla, nevěřícně vykulila oči.

Jednalo se o tu nejškaredější ženu, jakou si lze představit. Na první pohled budila dojem muže. Navlečená byla do čehosi připomínající brnění a bojovou uniformu s tolika noži, že je ani nešlo spočítat. Ruce i nohy měla na něžné pohlaví nezvykle velké a široké. Na hlavě jí rašilo nepatřičně vypadající vrabčí hnízdo čouhající do všech stran tak neuměle ostříhané, že Reese pochybovala, že vůbec někdy byla u kadeřnice nebo někoho, kdo dokáže hezky ostříhat vlasy. Obličej měla pokrytý jizvami po neštovicích, oči malé a pichlavé, nos široký a rozpláclý a téměř žádné rty.