KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 24. Zpověď

„Promiň, Glen, chtěl jsem ti jen říct, jak jsem strašně rád, že mi pomáháš. Co bych si počal? Linjalen nejsem, natož abych vytvořil nějaký ten jeho nerostiál. Ne, opravdu, jsem ti moc vděčný. Hodně ti toho dlužím. A jsem moc rád, že jsi mi minule všechno tak vysvětlila to, co jsem spatřil v Srdci lesa. Nevím, co mě to jen napadlo – rejpat do cizích věcí? Ach hrome, to by mě dřív vůbec nenapadlo...

Ne, já byl vždycky slušně vychovaný. To moje maminka – zakládala si na tom. Vždycky mi říkala, že čistě vyžehlená košile a vlídné, slušné chování dokáže divy. Se slovy a chováním mi to vždycky šlo. No jo, já vím, to o tom sensumenovi jsi mi říkala minule. Od té doby na to pořád myslím...

Ale jak jsem řekl, slova mi vždycky šla. Lidi jsem dokázal prokouknout do morků kostí! Tátovi se to hrozně líbilo, často mě pak brával přímo k sobě do kovárny, abych včas odhalil podvodníka. Měl jsem oba své rodiče velmi rád. Oni sebe navzájem asi až tak ne, často se hádali, když si mysleli, že spím, nebo tak něco. Byly to vždycky samé hlouposti...

Cože? Ach, já hlupák. Žili jsme na Yothee. Vulkanická planeta, dost nevábná. Odnepaměti jsem toužil odtamtud vypadnout. Původní obyvatelé Yothee, takoví malí hloupí kyklopové, velmi rádi utíkali ze své rodné planety pryč. Proto byla za dob operování SANDu hrozivě poničena a stala se ještě hůř obyvatelnou než před tím... Jasně, řekneš si, že teroristi SANDu, kteří zapřísáhli, že zbaví galaxii parazitických planet, přece fungovali stovky let před námi. Ale planeta se z toho nikdy pořádně nedostala, byla odkázána na pomoc ostatních.

Do mých patnácti jsme žili v docela solidním táboře. Táboře, ano, městem se to nazvat neodvážím. Nebylo to až tak strašné, protože tam žilo spoustu ras, a proto i hodně lidí. Neříkám, že bych snad někdy v nich našel nějaké přátele, ale život byl o poznání jednodušší. Ten tábor sloužil i jako ubikace pro různé stážisty z univerzit, kteří podnikali pouť po Galaxii. Ti pak často zavítávali k nám do kovárny a táta se s nimi rád bavil. Bylo to lepší než televize, protože v ní stejně nic nedávali...

Ach ano, svého tátu mohu nazvat opravdovým šoumenem. Rád se předváděl, měl rád lidi a ještě raději se obklopoval společností dam. Zdědil jsem po něm všechno, kromě přirozené krátkozrakosti a povahy – to mám naopak po mamce. Jo, jo, mamka se od táty velmi lišila. Raději byla doma, pletla a četla, než lítala po večírcích. Občas jsem si říkal, jak se ti dva mohli dát dohromady. Takové dva naprosté opaky! Pravdou však zůstává, že má maminka byla velmi krásná žena...

To otec ve mně probudil mou kovářskou zručnost. Čas od času jsem měl dojem, že po mně házel nakvašené pohledy, protože jsem uměl hezčí a preciznější práce než on. To táta mi vysvětlil, že jsem potomkem Jákela Abraxe, toho největšího kováře v dějinách. Od té doby jsem ho nepřestal bezmezně obdivovat... Jákela, ovšemže, ale i tátu jsem choval v hluboké úctě.

Kolem čtrnáctých narozenin mi ukázal tajnou skrýš a v ní jernské železo. Naučil mě s ním zacházet. Úžasnější a krásnější kov na světě neexistuje, to mi věř. Svůj první výrobek z něho, krásný prsten s briliantem, jsem věnoval mamince.

Pak otec dostal takovou ošklivou chorobu. Mamka od jeho smrti vždycky skálopevně tvrdila, že to dostal od nějaké lehké holky. Nikdy jsem upřímně nepochopil, co tím myslela... Úplně nevím, co tehdy táta provedl, protože sousedi si při pohledu na mě a maminku odplivli a šuškali si, že otec dostal, co si zasloužil, když si mysleli, že je už neslyším.

Maminka se hrozivě rozčílila a do měsíce jsme se stěhovali z toho tábora pryč. Peníze jsme neměli, což mi zůstávalo záhodou, protože naše na míle jediná kovárna vcelku prosperovala. Matka mi to nikdy nevysvětlila, naopak pokaždé stáhla rty do úzké linky a odmítla se se mnou bavit.

Počkej, Glen! Já ti pomůžu. Sem? Dobře.

Pak jsme se přestěhovali do Vulcanie. Nesnášel jsem to tam od prvního okamžiku. Všude samí domorodci – ti kyklopové, jak jsem říkal – oškliví a otravní. A navíc si pořád jen něco skuhrali v tom svém neotesaném jazyce pod vousy a házeli zlobné pohledy na každého, kdo na ně promluvil generální tonguenštinou.

V okolí bydlel jen jeden člověk. Starý morous s velmi dlouhým vousem, říkalo se o něm, že utekl kvůli daním a na Yothee se schovával před inkvizitory. Po čase i maminku začala jednotvárnost našeho nového pseudodomova nudit a párkrát se pokusila s tím dědkem spřátelit. Nejprve ji odehnal koštětem, a když mu pak přinesla koláč na usmířenou, šlápl do něho a hulákal něco moc ošklivého...

Ach, Glen, rád bych ti odpověděl, že maminka pořád žije ve Vulcanii. Zemřela bohužel tři roky po nastěhování. Věděla to, byla to taková nevyléčitelná, zhoubná nemoc, a tak se mě snažila naučit všechno o tom, abych mohl žít spořádaný život. Docela se jí to povedlo, podle mého skromného názoru. Kromě vždy čisté vyžehlené košile. Na to jsem nikdy nenašel chuť.

Původně jsem myslel, že o kovářské výrobky nikdo nebude stát. Ta odporná zaprášená víska bude přitahovat kšefty jako Bobby Glemmerovou Ell Fit'Mella, říkal jsem si. Ale zmýlil jsem se.

To kvůli té církvi. Fuj, třikrát si odplivávám.

Rudá církev sídlila v horách a všichni místní se jí vyhýbali jako čert kříži. Zpočátku jsem to nechápal, dokonce jsem se tam chtěl podívat. Kyklopové si šuškali o nějaké temné síle a strašidelném, mocném vůdci té sekty. Říkal jsem si, že o nějakém hezkém večeru si tam zajdu.

Pak jsem ale viděl ty, co se vraceli zpět z církve. Na kost vyhublí, vyděšení, někteří jiště pomatení na rozumu.

Byli to turisti, dobrodruzi. Alespoň jednou do týdne se nějací objevili – od nich mi šly obchody. Chtěli meče, kopí, lampy. Jako z prastarých časů, chápeš. Přišlo mi to divné, ale nebáli se zaplatit i ty nejulítlejší ceny, co jsem si vymyslel. Právě od nich jsem si našetřil slušnou hromádku zlata.

Abych řekl pravdu, do teď nevím, co přesně se v té církvi děje. Ale když jsem viděl chlapy, kteří ke mně přišli a měli dva metry a samý sval, vracející se jako hubené nicky volající nesouvislé skřeky, nehorázně mě to vyděsilo. Kyklopové o tom navíc taky nikdy nemluvili...

Ano? Jistě... Ptáš se, co křičeli?

Pořád opakovali něco o kameni, mudrci a mniších. Nic z toho jsem jaktěživo neviděl. Občas, ale jen zřídkakdy, se u vchodu do skály vedoucí k tomu klášteru objevovaly ohavně znesvěcené mrtvoly. Nechtěj po mně, abych ti je popsal... Ne, byly vskutnu odporné.

Nicméně ať už s těmi turisty dělali cokoli, tekl z nich slušný proud zlata. Našetřil jsem si pěknou hromádku a myslel jsem, že tak ještě rok, ve Vulcanii to zapíchnu a odstěhuju se na nějakou hezkou, příjemnou planetku bez sopek. Nebýt mého nepřekonatelného umu s jernským železem, kvůli čemuž mě Dark Lord unesl.

Jistě tě zajímají ti, co hledali krystamen.

Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o nějakou výjimečnou sebranku. Na pohled protivný kluk, dezorientovaně se tvářící holka, tvrďák, asi stejně starý jako já, zřejmě Lastaňan a prorezivělý robot. Pochybuji, že měli na něho licenci.

Zase chtěli vědět jen Rudou církev. A tentokrát si nic nekoupit. Ten den jsem byl dost naštvaný, banda děcek si ze mě zase dělala srandu a ta pětice byla šestou skupinkou v pořadí, co sháněli Církev. Rychle jsem je odbyl a oni odešli.

Vlastně bych na ně hned zapomněl, takovéhle nepodstatné informace hned vypouštím, ale ta holka měla na sobě takový hezký plášť v barvě, kterou zbožňovala maminka. A dva měsíce na to přišli Teimateři a Dark Lord, a tak...

Víš, nemůžu říct, že bych tady kdovíjak trpěl. Ne – počkej! Je to změna, po které jsem toužil tolik let! Samozřejmě vím, že utečeme. Připadám si jako rebel a vůbec se mi to nelíbí. Ale dát nerostiál Dark Lordovi? To tak...

Jistě, Glen. Běž a díky... za všechno..."