KRYSTAMEN - Až do konce

Kapitola 31. Dobrý skutek

V pokoji ještě Glen a Sandra pracovaly. Byly shluklé nad pracovním stolem a ani jedna nedala najevo, že Vendelinův příchod zaregistrovala. Zrzavý Yotheeňan mezitím jako ve snách otevřel skříň a začal z ní vykládat věci, bez ladu a skladu je házel na postel a nepřestával si cosi roztržitě mumlat. Když na lůžku přistála už asi pátá kniha a hrozila další havárie s jádrem minergaru, Glen konečně došlo, že něco není v pořádku.

„Ehm, Vendeline?" optala se. „Děje se něco? Jestli jde o to, že jsme byly zlé..."

„Cože? Ne! Ne, jen jsem si proti nám asi poštval Dark Lorda, to je úplně v pohodě," mávl přezíravě rukou, a pak omdlel.

O několik okamžiků později byl vzkříšen Glen, která ho netrpělivě profackovávala a nervózně chrlila: „Co jsi provedl, proboha? Vendeline?! Co se stalo?!"

Kovář stěží rozlepil oči a vykoktal: „Asi jsem se mu naboural do hlavy a on pak skončil v bezvědomí."

Kdyby Ansuz neměla masku, jistě by při jeho slovech zbledla. Místo toho jen chvíli nevěřícně zírala, pak vstala a štěkla: „Kolik tam máme faktorů?"

„Zatím jen dva," odvětila Sandra.

„Fajn," řekla Glen. „Pokud začne Dark Lord mobilizovat, dozvíme se to jako první. Okamžitě musí dodělat ten nerostiál, a pak hned pryč."

Sandra namítala: „Ale vždyť jen ty dva faktory jsme dělaly tři hodiny!"

Ansuz nereagovala, uchopila stříbrný přístroj a dala se do práce.

Vendelin to všechno sledoval jako uhranutý. Dřepl si mezi vyházené věci a s poněkud poblouzněním výrazem sledoval rychle kmitající prsty Glen Yomée, které se pohybovaly s takovou precizností, že i Sandra sloužila spíš jako podržtaška než jako asistentka.

Samotnému Vendelinovi bylo na nic. Po oné šou s Dark Lordem si připadal, jako by ho několikrát přejeli válečkem na těsto. S brýlemi nakřivo se zase zpátky ponořil do neklidného spánku s Mantem, Théem a Sarou...

Probudil se po náhlém výkřiku.

Ponejprv se mu zdálo, že se mu to ještě zdá, protože všude byla tma. Až o několik okamžiků později mu došlo, že kousek od něho, na pracovním stole, tlumeně cosi září stříbrnou barvou...

Glen Yomée vzala do ruky hotový nerostiál a samým vzrušením se třásla. „Zvládli jsme to," prohlásila celkem zbytečně.

Vendelin vyskočil, až se mu zatočila hlava a přihnal se k Ansuz; na její dlani spočíval asi půl dlaně velký drahokam tlumeně zářící stříbrnou barvou, ale přeci dost na to, aby osvětloval celou potemnělou místnost.

„Takže jsme to dokázali," vydechl Vendelin a zíral na kámen, jehož příslib ho sem dostal, jako uhranutý. „Glen, jsi úžasná..."

„Ale ne, stejně jsem to dodělávala moc dlouho," lamentovala Glen. „Kdybychom se jen se Sandrou nezdržovaly s těmi bezpečtnostními opatřeními... No, to je jedno."

„Co teď?" řekl Vendelin nepřítomně. „Kde je Sandra? A proč je vůbec tma?"

Glen si zrzavého mladíka změřila od hlavy až k patě. „Při spojení minergaru vzniklo menší tlaková vlna, kvůli které zřejmě praskly žárovky. Sandra by tu měla být každou chvíli... ale trápí mě něco jiného."

„Dark Lord," pochopil Vendelin okamžitě, čímž se v mžiku probudil z podivného opojení, které mu přinášela tlumená záře stříbrného kamene. Podíval se do otvorů v teimasterské masky, z kterých na na něho zíraly zelené oči. Vendelin jí přeci slíbil, že mu pomůže udělat nerostiál a společně utečou, jenomže jak?