poezie plastových snů.

umělej uměleckej život.

múza mi škrábe na dveře
ale já ňák nemám
co psát, to víš
uměleckej život je jednodušší
když je tma a příjemné teplo
když se nemusíme zajímat
co si ostatní myslí o tom co jsme zač
prostě jsme jen my a múza rozpuštěná ve vzduchu
to víš, možná se nikdy nedočkáme odpuštění
těch hříchů co jsme kvůli umění podstoupili
těch slov co jsme po nocích
ukradli z rozbitých dětských hřišť
a přitom vyděsili těch pár děcek
co tam tak pozdě ještě strašily
té lásky do které jsme namočili
spoustu a spoustu sešitů
protože papír snese všechno
pozvedli jsme číše k obloze
a vychrstli svý slzy na ten drzej půlměsíc
všechny pocitama nasáklý slova
jsme utopili v misce instantní polévky
protože nemáme čas si vařit
a nemáme čas přemýšlet nad významem uměleckého života
jen prostě víme že to něco znamená
proplétáme si prsty a skáčeme do vody
oděné do nekonečna napájeného ničím
perpetuum mobile stále dokola ničeného nevěrou
ale my bezpodmíněčně věříme že jsme umělci
umělci umělé hmoty
umělá inteligence plná poezie
umělci co se chtějí bavit
ale nějak jim to stále nejde
tak spolu jen plaveme tou tmavě průhlednou vodou
hlavou nám zní skřípavý hlas múzy
a my prostě nějak víme
že být umělcem je dar co něco znamená
hra o přežití vedená touhou být něco víc než jen kus masa s kusem duše uprostřed
my prostě víme že jsme něco poháněné výhradně uměním
musíme vytvářet vlastní umění
jinak budeme jen změť buněk dýchající příjemně teplý vzduch
(a co když už tím stejně jsme?)