Ledové Eso

2. Kapitola

Othalla se vzbudila brzy ráno. Obula si boty a s černými myšlenkami vyšla ze své komůrky do hlavní místnosti domu. Za stolem už seděl zamračený Hlučný Svenn na své oblíbené dřevěné židli s vysokým opěradlem. V ruce držel dřevěný půllitr s částečně vypitým pivem. Matka, která svého manžela dokázala alespoň trochu zmírnit, byla v nedohlednu. Tak jo, tohle bude tvrdý. pomyslela si dívka. S v podřízenosti skloněnou hlavou se přišourala k otci a sedla si proti němu na stoličku.

„Uvědomuješ si, co jsi provedla?" začal tiše a bez pozdravu. „Ano." zamumlala Oth. „Vzal jsem si tvou matku, protože byla krásná a nesmírně nadaná na zpracovávání kožešin. A já měl jaky. Navíc ona byla ovdovělá a měla malé dítě. A nebyla v nejlepší peněžní situaci." obr se zvedl ze židle a začal pochodovat sem tam po místnosti za dívčinými zády, v ruce stále svírajíc nádobu s pitím. Černovláska se na něj trochu zvědavě otočila. Tohle všechno moc dobře věděla. Kam tím mířil?

„Myslel jsem, že když vás vezmu do rodiny, budu z toho taky něco mít. Ze začátku to tak skutečně bylo. Ty jsi neuměla ještě pořádně chodit, takže jsi ještě nikoho ani nic neohrožovala. Tvá matka dál zpracovávala kožešiny a pak je prodávala lidem ve vesnici a kupci Johanovi. Starala se mi o domácnost a vařila mi. Já se dál staral o své jaky. A pak jsi vyrostla." na chvíli se odmlčel, ale to jen proto, aby ji mohl vraždit pohledem. „Zničíš na co sáhneš, s mečem, sekerou ani palicí si nevíš rady, talent po matce jsi nezdědila. Jsi k ničemu. Kdybys mě včera ráno poslechla a přestala si hrát s tím směšným provazem nataženým na klacíku, nepřestřelila bys provaz, který držel provizorní plot pohromadě. Moji jaci by neutekli. Já a tvá matka bychom nepřišli o živnost!" Teď už se Hlučný Svenn rozčílil. Ale to Oth také.

„Ten směšný provázek natažený na klacíku se jmenuje luk. A Johan říkal, že se jinde ve světě používá jako zbraň." odvětila drze. Alespoň trochu se musela zastat věci, na kterou má nadání. Stále cvičila a dokázala trefit i šišku na vysokém stromě, který se kýval ve větru. Ostatní Vikingové to ale neuznávali. Luk pro ně nebyla zbraň . Dokonce ji i odmítli pustit na výcvik mladých drakobijců.

„MĚ NEZAJÍMÁ JAK SE TO JMENUJE!!" zařval vztekle a práskl půllitrem o desku stolu. Potom se zhluboka nadechl a tím jeho výhružným tišším hlasem pokračoval: „Důležité je, že už pro tebe mám trest. Já si budu muset teď napůjčovat peníze, abych sehnal další zvířata. Ty bys mě ale opět o všechno mohla připravit. Nechci, abys mi zase podpálila dům. Ne v téhle situaci, kdy-" „Já ho ale minule nepodpálila, to ten hrůzák!" skočila mu do řeči. On ale zase vybuchl. „MĚ JE JEDNO KDO HO PODPÁLIL, BYLAS U TOHO TY!!" Znovu hluboký nádech a výdech. Othalla Svenna vytáčela už jen svou přítomností, takže se musel krotit, aby jí jednu neubalil. „Zpět k tématu. Už tě nechci na tomhle ostrově ani vidět. Půjdeš z domu. A jestli ne, stane se ti něco mnohem horšího, než je tohle. A taky po mojí smrti nečekej, že ti něco připadne, pokud venku přežiješ a vrátíš se na Blp. " „T-takže já jsem vyděděná a vy-vykázaná?" vykoktala ze sebe Oth překvapeně.

„Ano má drahá, to jsi." odpověděl jí se žraločím úsměvem Hlučný Svenn. „Do tří dnů odplouváš. Jo a můžeš si vzít ten náš starý rybářský člun. Stejně by ho nikdo nekoupil." Blonďák do sebe nalil zbytek piva a vyšel po schodech nahoru do své velké ložnice. Měl radost, že se té otravné holky zbaví.

Othalla tam sama seděla dalších deset minut a tupě zírala do zdi. Nemohla tomu uvěřit. Pošlou jí na moře. Vždyť nikdy loď neřídila! Navíc si uvědomila, že Svenn nejspíš našel možnost, jak ji beztrestně zabít.

Po chvíli vešla do domu obtloustlá žena a našla tam svou dceru, která vypadala jako hromádka neštěstí. Co hromádka, přímo celá skládka neštěstí. Přistoupila k ní a položila jí ruku na rameno. „Zlatíčko, co se stalo? Už s tebou mluvil táta?" zeptala se. Černovláska se na ní ani nepodívala, prostě jen kladně kývla hlavou. „A..?" Matka se trochu bála, co uslyší. Nevěděla, co si její manžel, kterého mimochodem ani nemilovala, vymyslel. Oth jen zavrtěla hlavou, že o tom nechce mluvit, vstala ze stoličky a vyběhla z domu. Její matka poznala, že dívka potřebuje být sama a tak na ní ani nezavolala. Raději se otočila a vyšla schody do ložnice. Potřebovala vědět, co se děje.

Když Othalla vyběhla ze dveří, zabočila vpravo a ulicí seběhla na jižní kraj vesnice . Tam měl svůj dům Tichý Svenn, bratr Hlučného Svenna a tudíž její nevlastní strýček. Bez zaklepání vtrhla dovnitř a zamířila do strýčkovi ložnice. Tam se usadila na zemi u okna a skrz něj pozorovala modrou oblohu. Tichý Svenn nejspíš vyháněl své ovce na pastvu, takže tu byla sama. Nikdo ji tu nebude hledat. Potřebovala si uspořádat myšlenky. Až moc pomalu jí docházelo, co ji potkalo. Bude muset odjet. Pryč. Nebude se moct vrátit. Už nikdy neuvidí lidi, které měla ráda. Matku a Tichého Svenna. Strýčka Magnuse. Navíc se obávala, že se utopí dřív, než někam dopluje. Ne že by neuměla plavat. Naopak. Plavat uměla výborně, jako každý z vikingské vesnice. Neuměla ale bohužel řídit loď, i když, říkat rybářskému člunku loď by neměla.

Nevěděla co dělat. Do tří dnů musí vyplout.

Tichý Svenn se vrátil domů kolem poledne. Všechny jeho ovce se už pokojně pásly na jižní louce. Svítilo sluníčko a všechno bylo jak má být, proto si po cestě vesele vykračoval. Jeho radost mu ale zkazila jeho neteř Othalla. Dívka se asi půl hodiny před strýčkovým příchodem přesunula do kuchyně a právě když otevřel, ohryzávala pečenou tresku z předešlého dne. Ne že by Svennovi vadilo že je u něho bez pozvání a jí jeho včerejší oběd. Zaskočilo ho, že je u něho doma. Othalla k němu chodila jen při vážných situací, jinak se normálně setkávali venku. Naposledy ho v jeho dřevěné boudě s vyřezávaným zipákem v čele domu navštívila před tři čtvrtě rokem. Bylo to den potom, co jim jeden hrůzák podpálil dům a jeho výbušný bratr to svedl na černovlásku.

„Strýčku, potřebuji pomoct." Othalla mu řekla o tom, co se stalo, a jak se ji Hlučný Svenn rozhodl potrestat. Co potrestat, rovnou zbavit. Tichý Svenn pozorně dívku poslouchal. Byla tak zničená, nejspíš už přijmula to, co ji čeká. Když domluvila, nevěděl co na to říct. Ani jak jí poradit nebo pomoct. On s bratrem nic nezmůže, stejně jako ostatní vesničané, tedy kromě Kliďase. Na náčelníka se ale obrátit nemohli, nebyl stále ve vesnici. Potom ho ale něco napadlo.

„Oth, není ten rybářský člun už patnáct let starý?" zeptal se. Dívka nešťastně přikývla. „Ten se potopí, hned jak ho položí na vodu." „Možná bych mohl něco udělat. Pokud by se ti povedlo obeplout Blp a schovat se tam mezi severními útesy, mohl bych ti tam po proudu poslat svou loď i se zásobami a mapou. Hlučný Svenn by se tak nedověděl že jsem ti pomohl a ty bys mohla doplout třeba na ostrov Zběsil. Tam by tě Osvald Dobrotivý mohl přijmout." usmál se.

Černovláska překvapeně zamrkala. Nikdy neslyšela Tichého Svenna takhle dlouhou mluvit. A ještě ke všemu ne tak chytře. Pak se ale v její hlavě vstřebal strýcův plán a ona dostala alespoň malou naději, že všechno bude opět dobré. Stačí se jen držen jeho plánu.

(1225 slov)