(Pokus o) FF na HTTYD
Hmm... takže sem mám napsat popis. Tak jo, ve zkratce je to příběh jedné... Blbky? Blpky? Blpanky? Agh... prostě příběh holky Othally která pochází z ostrova Blp a jejího draka plemene Ledové Eso.
Othallina matka zuřila. Jinak se to ani nedá říct. Dozvěděla se od svého manžela JEHO plány s JEJÍ dcerou. Nedokázala se mu ale postavit. Nedokázala mu říct ne. Prostě odešla z místnosti se svými pocity uvězněnými uvnitř a pak všechen vztek a nenávist vypustila ven. Vypustila je ze svého srdce, vedla skrz paže až do sekery, kterou začala velkou silou štípat dříví. Jedno poleno – jediná rána. Bohužel se jí ale neulevilo. Vždyť přijde o svou jedinou dceru! Byla to všechno její vina. Nikdy si neměla brát Hlučného Svenna za manžela.
Naše černovláska mezitím opustila s díky dům svého strýčka. Potom se okolo okraje vesnice vydala ke zničenému jačímu výběhu na západ. Když došla na místo činu, smutně si uvědomila že tohle všechno způsobila jediným šípem.
Celý výběh byl postavený z dřevěných kůlů spojených k sobě dalšími větvemi, takže to dohromady tvořilo ohradu velkou padesát stop na padesát (A/N: což je 15x15 metrů, přibližně). Dvoukřídlá branka byla připevněná pomocí kovových pantů, ale protože před pár dny na jedné straně kvůli rzi odpadli a Tlamoun neměl na opravu čas, byla provizorně svázána tlustými provazy a dala se jen těžko otevřít. Othalla si myslela, že když už musí stádo hlídat, mohla by při tom procvičovat lukostřelbu. Trefovala se do provazu protože si naivně myslela, že její šípy nejsou dostatečně ostré aby napáchali nějakou škodu. Bohužel se mýlila. Trefila se, branka spadla na zem, v lese zařval lovící garvan, jaci se lekli a utekli dírou v plotě pryč. Přitom málem černovlásku ušlapali.
Oth se ještě naposledy rozhlédla a pak se úzkou pěšinkou vydala mezi stromy. Po pár desítkách kroků zahlédla na kmeni jednoho ze stromů vyrytou vikingskou runu:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Představovala dědictví a jmenovala se othala, stejně jako dívka. Nebo spíš dívka se jmenovala stejně jako ta runa. Oth se sice v lese celkem vyznala, ale v téhle části tolik ne. Dřív se jí několikrát stalo, že vylezla na špatný strom, takže si ten svůj pro jistotu označila.
Dívka se silně odrazila od země a vyskočila co nejvýš. Natáhla ruce nad sebe a chytla se nejnižší větve. A potom lezla. Spousta blpských dětí měla své tajné místečko, kam mohly jen ony. Některé měly jeskyně. Další lesné mýtinky a stromy. A ty, co se bály chodit do divoké přírody, si zalézaly na půdu nebo pod hromadu slámy ve stodole. Othalla byla jednou z těch, které našly útočiště v zelené koruně.
Nahoře byla silná větev, na které černovláska sedávala a občas dokonce i lehávala. V kmeni byla úzká dutina, do které si včera schovala luk se šípy, protože kdyby s nimi přišla po tom fiasku domů, otec by s nimi nejspíš zatopil.
Když černovláska vylezla nahoru, položila se zády na drsnou kůru listnáče a pozorovala skrz mezery v záplavě zeleně modrou oblohu. Najednou se nad ní rychle mihla bílá letící šmouha. Othalla nejdříve ztuhla, potom se ale znovu uvolnila. Neměla se čeho bát. Draci přece nebyli až takhle malí, dokonce ani hrůzáci. Navíc, kdo kdy viděl čistě bílého draka? Dívka ze zvědavosti vylezla až na poslední nejvyšší větev u které si byla jistá že ji unese a rozhlédla se kolem. Nikde žádné bílé zvíře nebylo. Už se chystala slézt dolů, když v tom se ozvalo nečekané zakrákání těsně vedle jejího ucha.
Othalla se lekla, noha jí uklouzla a ona málem spadla dolů. V poslední vteřině se chytla rukama a zůstala viset vysoko nad zemí.
Potom se ten zvláštní krákavý zvuk ozval znovu. Oth pohlédla nad sebe a zjistila že to, co ji tak vyděsilo, byl jen velký havran. Pták seděl na větvi těsně vedle dívčiných prstů a shlížel na ní velkýma chytrýma očima. Ty oči byly ale zvláštní, stejně jako celý pták. Měly modrou barvu a havran byl bíle zbarvený, což je u těchto jinak černých ptáků velmi nezvyklé. Opeřenec se na ní naposledy inteligentně podíval, pak znovu zaskřehotal, zamával křídly a odletěl pryč.
Ty se máš, pomyslela si hořce Oth, prostě skočíš a odletíš. Jak se ale dolů dostanu já? Černovláska začala horečně přemýšlet, jak se vymotat z téhle svízelné situace. Mám zkusit přeskočit na tamtu větev, nebo přeručkovat přes ty slabé k té ulomené? Nakonec ale rozhodl místo ní vítr. Prudce zafoukal a ona se s výkřikem žuchla dolů jako pytel brambor. Nejdřív narazila do větve osm stop pod sebou, z té sklouzla, ve vzduchu se nějak přetočila na záda, při tom se stihla bouchnout do lokte a pak dopadla na svou odpočívácí větev. Chvíli tam civěla s vyděšenýma očima nad sebe a snažila se chytit vyražený dech. Nakonec se jí to podařilo a ona se posadila. Bolela jí záda, levá ruka a hlavně zadek.
Nějakou dobu ještě vydýchávala svůj pád, potom si ale řekla, že je ve výšce nějak moc dlouho. Vytáhla z dutého kmene luk se šípy, nemotorně slezla dolů a vydala se po pěšince pajdavým krokem k domovu. Musela si zabalit na cestu.
Po návratu do vesnice našla matku jak zuřivě seká dřevo. Nejspíš se už dozvěděla o mém vyhnání, došlo jí. Tiše se proplížila těsně za ní a protáhla se otevřenými dveřmi do domu. Po cestě ke svému pokoji jí napadlo že nemusela být ani potichu, protože její oplácaná matka nadělala tolik hluku, že by svou dceru neslyšela ani kdyby si při chůzi nahlas zpívala.
V pokoji zašmátrala pod postelí a vytáhla proutěný koš, který se dal shora zavřít a nést se na zádech. Dovnitř vložila tuniku, kalhoty a boty – jediné náhradní oblečení, které měla. Potom tam přidala polovinu šípů z toulce a svůj do voskovaného papíru zabalený deník. Už se chystala zajistit víko, když si vzpomněla na další podstatnou věc, kterou by tu neměla nechat. Sáhla do hrnku, který byl položen na poličce nad postelí, a vytáhla z něj dvě náhradní tětivy. Ty pak šoupla do jedné z bot v koši a konečně ho zavřela. Se zásobami si nemusela dělat hlavu, věřila strýčkovi, že jí je obstará.
Hodila si koš na záda a vyšla ze své komůrky. U stolu v hlavní místnosti se ještě zastavila. Měla v plánu se zase proplížit kolem matky, zároveň ji ale nechtěla jen tak opustit bez jediného slova. Potom jí něco napadlo. Sehla se do vyhaslého ohniště na kterém každý večer matka pekla večeři a vytáhla z něj jeden černý uhlík. Potom se přiblížila ke stolu. Došlo jí, že to, co hodlá udělat, nejspíš Hlučného Svenna pěkně naštve. A tak se pustila do díla s širokým úsměvem. Věděla, že pokud její poslední slova otec najde ještě než odjede, dohoní jí a pěkně jí zřídí. Zase jí začaly napadat všelijaké černé scénáře jak to skončí, potom ale nad svou paranoiou mávla rukou. Naštvat Svenna, to stojí za všechna rizika.
Když Oth dopsala, ustoupila a prohlédla si své dílo. Na masivní dřevěné desce bylo vyryto černým písmem: Promiň mami, mám tě ráda. Pod samotným vzkazem byla ještě místo podpisu Othallina runa othala. Dívka, spokojená se svou prací se otočila ke dveřím. Hlučný Svenn bude muset stůl obrousit aby to z něj dostal, usmívala se černovláska navzdory své nepěkné situaci.
Naposledy se rozhlédla po domě, ve kterém vyrůstala. Všechny okolnosti naznačovali, že se sem už nikdy nepodívá. Něco uvnitř však tvrdilo opak. Tušila, že tu nestojí naposled. Potom se rozkulhala kvůli modřinám z pádu kupředu a definitivně překročila práh svého bývalého domova.
Na severu zatím modrobílý drak nechápavě kroužil nad svým zamrzlým světem. Všechna jeho potrava se přesunula pryč. Všichni tučňáci, mroži i sněžní králíci utekli protože se dozvěděli o rychlém lovci z oblohy, který se jimi živil. Drak si uvědomil že se musí vydat dál na jih. Tam bude jídlo. Jestli chce i nadále létat a nepojít hlady, bude muset opustit svůj ledový domov. Nešťastně zavyl a pak mocně zabírajíc křídly se vydal přes moře. Nevěděl, že letí vstříc svému osudu.
