Ledové Eso

7. Kapitola

Othalla drkotala zuby a třela si popálené lýtko. Byla jí zima. Měla hlad a žízeň. A ta bolest v noze se nepřestávala ozývat!

Černovláska seděla v malé jeskyňce, kterou uctívala a proklínala zároveň. Moc dobře si pamatovala, jak tenhle úkryt nalezla:

Padala z útesu. Když se dostala konečně dolů, s nárazem se potopila hluboko do temné, chladné vody obklopující Severní útesy. Rychlými tempy vyplavala nad hladinu a zhluboka se nadechla. S uspokojením si uvědomila, že ledová voda šokem umrtvila popálené lýtko, takže jí neobtěžovala bolest. Prozatím.

Ze skalnatého pobřežního srázu nad ní spadla sprška kamení a ozvalo se zlostné vrčení. Když se ohlédla, uviděla tam sedět děsovce s vyceněnými zuby v rozzuřené grimase. Oranžový drak skočil a opět se na ní vrhnul. Rychle zajela pod hladinu a vynořila se o několik stop dál. Rozhlédla se okolo sebe a pátrala po něčem, co by jím mohlo pomoct. Třeba velký klacek, se kterým by mohla tu obří létající ještěrku plácnout po nose. Nebo... Jeskyně! Nechápala, jak si jí předtím nemohla nevšimnout. Šťastně zavýskla, uhnula oranžovému který právě prováděl další nálet na její osobu, potopila se a vydala se směrem k jeskyni.

Jeskyně byla sice malinká, jako úkryt ale posloužit mohla. Byla vymletá pod vysokým břehem a vchod do ní byl skoro celý zatopený, nad hladinou z něho byla vidět jen škvíra ve velikosti lidské hlavy.

Othalla zaplula dovnitř, přitom se stihla bouchnout do hlavy o útes nad sebou a loktem o skálu vedle.

Místnost uvnitř nebyla zrovna největší. Dovnitř se muselo vplavat a pak se vyškrábat na římsu, aby byl člověk v suchu. Římsa měla na šířku sotva pět stop a vedla půlkruhem okolo vchodu. Když se Oth postavila, musela se trochu přikrčit, aby si hlavu neomlátila ještě víc.

Dívka se usadila v jednom rohu a vyčkávala. V jeskyni byla čím dál větší tma, protože venku slunce už mizelo za obzor. Drak venku stále vztekle řval a snažil se najít kořist, která mu upláchla. Othalla se usmála, protože si uvědomila, že je konečně v bezpečí. Děsovec za ní sem dovnitř nemůže, on je příliš velký a jeskyně příliš malá. Schoulila se do klubíčka a usnula. Její poslední myšlenka byla, že vyleze ráno, až když bude Pan Oranžový pryč.

Probudila se půl hodiny před svítáním. Ona samozřejmě čas nevěděla, protože v jeskyni neviděla na oblohu. Vzbudil ji chladný dotek na zápěstí, noze a pravé tváři. Když pomalu otevřela oči a zjistila co se děje, prudce vyrazila do sedu.

Příliv.

Vodu stoupla, vchod do jeskyně zmizel a hladina dosáhla až na Othallinu římsu. Dívka slyšela také prudší rány z venku. Až po chvíli uvažování si uvědomila, že se musel podle Magnusových předpovědí zvednout vítr. Vítr pak začal tvořit větší vlny a ty potom narážely hlasitě na útesy.

Rychle se postavila a začala pochodovat sem a tam. Co má dělat? Nevyhnula se sežrání gejzírníkem a upečení děsovcem, jen aby se tu teď utopila! Hladina zatím stoupala výš a výš, už jí sahala po kolena. A to uběhlo sotva sedm minut! Po chvíli nesmyslného bloumání si řekla: No tak, Oth, přežila jsi Hlučného Svenna, přežiješ teď všechno! Chopila se spásné myšlenky, že včera večer po svém ukrytí neprohledala šerem zalitou jeskyňku, takže je tu šance na nález nového východu.

Začala obcházet skálu po římse a osahávala kámen před sebou. Našla sice pár puklin, jenže všechny byly buď moc malé, nebo nikam nevedly. Už se své pátrání chystala vzdát, když tu si najednou všimla temnějšího stínu v zákoutí jeskyně. Začala se tím směrem brodit slanou vodou, která jí už sahala do poloviny stehen, a při tom opatrně našlapovala, aby náhodou nesklouzla z římsy. Dostala se až do rohu a začala ohmatávat temnější místo.

Jelikož voda už hodně stoupla, překryla vchod a zabránila tak i tomu málu měsíčního světla, aby pronikalo dovnitř a alespoň trochu usnadnilo Othalle hledání. Dívka ve skoro naprosté tmě vyhledávala temnější místa a tam občas nalézala skalní průrvy. Nebo také nic než pevnou skálu.

Ani tenhle roh nebyl výjimkou. Stěna jeskyně byla pevná a nenabízela ani nadějnou štěrbinu, kterou by černovláska mohla uniknout ven. Dívka vztekle vyjekla a praštila pěstí do masy před sebou. Pak kousek popošla otočila se zády a opřela se o skálu. No, nebo se o to alespoň pokusila. Žádná skála za ní totiž nebyla. Propadla se jen do trochu větší pukliny a zahučela pod temnou hladinu.

Když se vynořila, zjistila že průrva pokračuje dál. Opatrně našlapovala a s obavami očekávala slepou uličku. Konec se ale nedostavoval. Voda jí mezitím stoupla po pás a ona se upnula na myšlenku, že tudy se určitě dostane ven. Postupovala rychleji a rychleji, až nakonec běžela vytrvalým poklusem. Vykašlala se na opatrnost. Jestli se tudy nedostane ven, tak ať to zjistí co nejdřív. Jestli se tu někde propadne... no, alespoň už bude mít to umírání za sebou.

Po několika seti stopách si Oth začala uvědomovat, že voda už nestoupá. Pak jí došlo, že místo toho stoupá ona. Cesta se skutečně svažovala, až nakonec vedla vzhůru do kopce. Sem tam se zužovala nebo rozšiřovala, bylo ale naštěstí víc než jasné, že někam vede.

V posledním úseku, při kterém jí voda sahala pouze po kotníky, se musela proplazit pod jedním výčnělkem. Když se vyškrábala na nohy a zvedla hlavu, spatřila něco úžasného.

Světlo.

Nikdy si nemyslela, že ho tak moc ráda uvidí. Vyběhla z jeskynní chodby a ocitla se venku v lese. Klesla na kolena do mechu a tiše se úlevou rozesmála. Neutopila se, přežila.

Když se její rozjařené pocity uklidnily, znovu se postavila. Obrátila oči vzhůru k obloze a zjistila, že byly tak čtyři hodiny po svítání. Netušila, jak dlouho byla pod zemí, jasné jí ale bylo to, že čas tam dole jí určitě ubíhal mnohem pomaleji než jindy. Viděla také, že za tu dobu se vítr celkem uklidnil a větve stromů okolo se jen neklidně ukláněli. Byly tu však známky prudké vichřice: zlámané větve, ofoukané listí a vyvrácené malé stromky.

Pak také uviděla skálu, kterou včera míjela při průchodu lesní cesty. Doufala jen, že narozdíl od minule tu dnes nepotká hladového oranžového draka.

Znovu se rozhlédla, zorientovala se a vykročila pravou nohou směrem k tušené cestě hustým lesem.

(1003 slov)