Ledové Eso

6. Kapitola

Othalla vyděšeně vykulila oči a bezděčně o krok couvla. A drak se zase o dva kroky přisunul blíže k ní. Potom zafuněl a vycenil velké žluté tesáky. Dívka na nic nečekala, rychle se otočila a rozběhla se co nejrychleji pryč. Drak vztekle zařval a vydal se nemotorně úzkou stezkou za ní.

Černovláska nevěděla, co má dělat. Byla neozbrojená a běžet nemohla věčně. Najednou se před ní objevil stín. Oth poznala, že je to děsovec, který právě skočil a je určitě jen pár palců nad ní. Bez přemýšlení seskočila z lesní cesty do maliní. O pár sekund později přistál drak na zemi s prázdnou a naštvaně zavyl. Potom zabořil tlapu s dlouhými drápy do houští.

Oth vyděšeně vyjekla, když náhle spatřila drakovu nohu těsně vedle svého obličeje. Vypálila ven z maliní, nedbala přitom na trny, které jí drásaly kůži, a rozběhla se pryč mezi stromy. Najednou jí došlo, že tohle je ta správná taktika. Takhle může děsovci utéct! Drak byl velký a sotva se procpal tou malou pěšinou. Sem mezi stromy za ní nemohl!

Radostně se zasmála a zpomalila z bezhlavého trysku do poklusu. Nemusela běžet rychle, stačí když nasadí nešnečí tempo, aby se brzy od té okřídlené ještěrky dostala pryč.

Jenže ani drak nebyl hloupý. Samozřejmě že věděl o nepřístupnosti lesa. Věděl ale také, že jeho plameny dívku dostihnou, když už to neudělá on osobně. Tak, tak, až ta dvounožka se bude svíjet na zemi v ohni, já se k ní v klidu proderu, pak jí vymáchám v moři aby všechno maso neshořelo a odnesu jí do hnízda královně. Královna bude spokojená a já taky, pomyslel si. Prodral se nad sebou klenbou stromů a vznesl se nízko nad vrcholky korun. Všiml si, že slunce se už pomalu sklání nad obzor a spodním okrajem se dotýká vzdálených mořských vln. Začínalo se už smrákat a jemu bylo hned jasné, že si při lovu bude muset chvátnout. Sice byl drak, ale ne takový, který loví v noci. Ano, útočíval s ostatními z hnízda na vesnici, jenže tam bylo dostatek světla od lidí. Tady bude po setmění tma a v hustém lese už kořist nenajde. Musí ji chytit hned.

Chvíli jen tak létal a hledal dvounožku. Pak jí konečně uviděl – bezstarostně si poklusávala a pomalu kličkovala mezi stromy. Snesl se co nejblíž k ní a vypustil svěj ohnivý dech. Othalla zakřičela a opět nasadila trysk. Největší proud plamene jí sice minul a zasáhl ji jen jeho okraj, ale i tak stačil velký žár aby propukla v paniku, aby se jí vznítila kožešina na botách a aby přišla o pár palců konečků vlasů. Ječela jako hrůzák s přišlápnutým ocasem a běžela jako o život. Vlastně ne jako, ale doopravdy. Lýtka měla jako v jednom ohni – doslova. Kličkovala šerem mezi stromy a okolo ní se šířil zápach spáleniny.

Oranžový děsovec jen kroužil nahoře a vyčkával. Viděl, že jeho kořist se dostává podél lesní cesty znovu k pobřeží. Tam byl ale vysoký sráz, takže mu neměla kam utéct.

Oth vyběhla z lesa a ocitla se na konci cesty. Před ní končila lesní stezka vysoké zvěře a rozkládaly se zde vysoké skály trčící z moře. Severní útesy.

Pak si uvědomila, že nemá na kochání se čas. Připomněl jí to smrad spálené kůže a neuvěřitelná bolest pravého lýtka. „Au!!" vykřikla. Ze země nabrala hrst hlíny a začala hasit svou nohu. Při běhu jí levá bota zhasla a pravá jen utlumila, takže když se černovláska zastavila, začal malý oranžový plamínek ukrytý v ovčí vlněné botě logicky zase hořet. Othalla se ho snažila zadusit, jenže se jí nedařilo. Ani nemohla zout botu, protože byla k noze kousek pod kolenem upevněná koženým řemínkem, jenž byl teď v jednom ohni.

Najednou zaslechla vítězoslavné zařvání. Protože teď stála na otevřeném prostranství, drak se k ní střemhlav vrhl, drápy napřahujíc napřed. Othalla se jen tak tak vyhnula úskokem do strany. Ocitla se na samém kraji srázu a podívala se přes něj dolů. Byla docela dost vysoko, vypadalo to však že v moři pod ní je dostatečná hloubka a žádné útesy pod hladinou. I když zdání mohlo klamat. Dívka si toho byla moc dobře vědoma, když se vrhala dolů.

Buď smrt rozražením hlavy a utopením, nebo sežrání Panem Oranžovým. Bylo docela snadné vybrat mezi těmihle dvěma možnostmi tu s nadějnější vyhlídkou na přežití. Navíc, pomyslela si, mi alespoň neuhoří noha.

Ve stejnou chvíli, kdy dívka padala ze srázu a každou chvilkou očekávala náraz a objetí ledové vody, přemýšlel Tichý Svenn nad tím, co asi jeho neteř právě dělá. Určitě se někde nahřívá u táboráku, nebo stále ještě pluje.

Před chvílí odešla z jeho domu Othallina matka, úplně rozhozená a s uslzelými tvářemi. Dozvěděla se, že její dcera odjela a ani se s ní pořádně nerozloučila. Řekla mu o zničeném stole a o tom, jak její muž vyváděl, když ho uviděl. Oba je pobavila představa, jak se teď Hlučný Svenn dře s odstraňováním dívčina vzkazu. Ani jeden z nich ho totiž neměl rád. Tichému Svennovi byl vždy špatným bratrem a matce špatným manželem.

Svenn byl rád, že už je žena pryč, měl ještě spoustu práce. Musel nachystat svou novou loď, nanosit do ní zásoby a těsně před svítáním ji pustit po teplém proudu vstříc neteři. Nahromadil tedy koše plné jídla a pitné vody před krbem dole v domě. Přidal také jeden balík s hrubou dekou z vlny jeho ovcí, mapou, dárkem a vzkazem. Dárek – kožený toulec plný ostrých a rovných šípů a tři luxusní pružné tětivy od kupce Johana – chtěl černovlásce dát původně až za měsíc k jejím čtrnáctým narozeninám, jenže její situace se tu hodně zkomplikovala a on věděl, že jí to musí předat teď. Jindy by už nemusela být příležitost. Pochyboval totiž, že ji ještě někdy uvidí.

Otevřel dveře, popadl všechny čtyři koše (tři z nich zabrala voda s potravinami) a vyšel ven na zápraží. Od moře foukal chladivý větřík a přinášel vůni rybiny a soli. Zatímco balil, slunce už úplně zapadlo a na Blp padla tma. Lidé už zalezli do svých domovů a venku zůstala jen hlídka, která měla za úkol spustit poplach v případě, že začne dračí nájezd.

Svenn sešel těch pár schodů co vedli k jeho domu a vydal se po cestě do přístavu. Tam naskládal všechno do lodi a upevnil to lany. Člověk nikdy neví, kdy přes palubu vniknou dovnitř vlny nebo vítr. Nechtěl, aby přírodní živly nebo případně i draci odnesli náklad pryč ve chvíli, kdy ho nikdo nebude hlídat.

Vystoupil zpátky na břeh a toužebně se zadíval na plavidlo. Docela ho lákalo tam skočit zpátky, přeseknout sekerou kotevní lana a odjet za Oth. Jenže pak si uvědomil, že by všechno, co na ostrově má – rodinu, spoustu přátel a své milované ovečky – nedokázal opustit navždy, tak, jak to musela udělat černovláska.

O několik hodin později, těsně před tím než se začala obloha na východu barvit rudým odstínem, vyplul Tichý Svenn z přístavu. Po chvíli pádlování na širém moři ucítil že loď začíná brát teplý mořský proud a vyskočil přes palubu. Doplaval zpět na břeh, na kamenitou pláž u lesa, a pozoroval, jak mu z dohledu mizí nová naděje pro dívku, kterou už dlouho považoval za svou duševní dceru.

(1173 slov)