Ledové Eso

4. Kapitola

Othalla utíkala vesnicí dolů k přístavu. Po cestě narazila na Hlučného Svenna. Ten se jí s širokým úsměvem zeptal: „Už mizíš?" Jen se na něj zašklebila, obešla ho obloukem a během pokračovala dál. Na prkenném chodníku nahoře na útesu potkala dalšího Svenna, tentokrát Tichého. Když viděl, že si jeho neteř nese zavazadlo, rázem zesmutněl. Potřásl si s ní rukou na rozloučenou. Jí to ale nestačilo. Vrhla se mu kolem krku a zamumlala: „Budeš mi chybět, strýčku."

Smutně se na ní usmál. „Drž se plánu."

To byla poslední slova, která od něho slyšela. On se pak otočil a jakoby nic odešel. Dívku hodně mrzelo, že od něho neslyšela ani jednoduché 'sbohem'. Pravý důvod, proč se ani neohlédl byl ten, že nechtěl, aby ho viděla plakat. Sotva zašel za roh, vytekla mu z koutku levého oka první slza.

Dolů k vodě Oth pokračovala už pomalejším tempem. Konec konců, kdyby tady nahoře zakopla o svou vlastní nohu (jak se jí častokrát stávalo), vzala by to k lodím zkratkou. A dnes se rozhodně nechtěla rozmlátit o útesy dole pod dřevěným chodníkem. Když byla v půli cesty, praskl jí jeden z řemenů koše. Ten se uvolnil a spadl na zem. Černovláska zaklela a sebrala ho. Taky si sundala ze zad kožený toulec ve kterém měla šípy a nacpala ho do koše. Věděla že by měla mít zbraň vždy připravenou k použití, ale nést na zádech toulec a ještě přes něj i koš bylo zkrátka moc nepohodlné.

Znovu svázala prasklý řemen a vyhodila si zavazadlo zpět na záda. Popadla do ruky svůj luk, který předtím odložila, a vykročila.

Dole odbočila na správné molo a došla na jeho konec. Tam ležel schovaný pod plátěnou plachtou starý rybářský člun jejího nevlastního otce. Dívka ho odkryla a pak se na něj zamyšleně podívala. Jak ho jen u Thora dostanu na vodu? Vždyť s ním ani nehne! Než ale stačila vymyslet nějaký hloupý plán, který by nejspíš skončil katastrofou, uslyšela známé hlasy.

„Hej, Magnusy, podrž to lano!" „Nemůžu Škopku, ať se o něho postará Horác!" Vikingové Magnus, Horác a Škopek se právě vrátili ze zátoky mezi útesy, kde byli rybařit. Právě přiráželi s člunem u prostředního mola. „Strejdo!" zakřičela Oth, zamávala, odhodila luk a koš a rozběhla se za nimi.

Magnus sice nebyl z rodiny, přátelil se však s černovlásku odnepaměti a ona mu začala říkat 'strejdo'. Měla ho moc ráda a věděla, že jí bude hodně chybět. Další člověk, kterého vidím naposledy, pomyslela si hořce, navenek ale nedala žádné špatné rozpoložení znát.

„Ahoj Othy. Jak jde život? Chceš rybu?" zeptal se s úsměvem, když k němu doběhla. Ostatní jen něco zabručeli na pozdrav, protože dívku, která šla ruku v ruce s pohromou, neměli moc rádi. Magnus sáhl do sítě a vylovil z ní jednoho úhoře. „Ne, díky. Já úhoře moc nemusím." zakřenila se. Schválně se vyhnula odpovědi na otázku: 'Jak jde život?'. Viking si toho ani nevšiml, měl až moc velkou radost z dnešního bohatého úlovku.

„Ehm... strejdo? Myslíš že bys mi mohl s něčím pomoct?" zeptala se opatrně. „Jasně! A s čímpak?" „No... Potřebuji dostat jeden člun na moře." ukázala na protější molo. „Dobře, ale... Ty chceš někam plout?" došlo mu. Pokud věděl, Othalla nikdy lodí neplula. „Eh.. Nooo..." nevěděla, co mu má říct. Asi nic, protože by se zbytečně strachoval a mohl by ji i zdržet. A ona se zdržet nesmí, protože: stůl, matka, naštvaný Svenn, žádné rozloučení... Očima kmitala po svém okolí a snažila se zahlédnout něco, co by jí mohlo pomoct nebo co by jí alespoň vehnalo nápad na odpověď. Vyjela očima nahoru na útes a spatřila siluetu nahoře stojícího... Hlučného Svenna. Srdce jí strachy vynechalo jeden úder. A do kýble...

Najednou jí napadla spásná odpověď. „Otec mě poslal, abych mu připravila člun. Potřebuje si někam zajet... tedy zaplout." prohodila rychle. Snad nemlčela příliš dlouho. A snad to znělo dostatečně věrohodně. Magnus jí to naštěstí uvěřil. „Dobře. Hej Horáci, můžeš na chvilku?"

Magnus s Horácem přešli na správné molo a člun shodili na vodu. Zatímco oni jí pomáhali, Oth se nervózně ohlížela, jestli otec nesestupuje dolů. Naštěstí tam jen stál a zíral. Nejspíš ještě nebyl doma a nezjistil co provedla, takže jen spokojeně pozoroval její odjezd. Když už se loď houpala na drobných vlnkách v přístavu, Magnus ještě přistoupil k černovlásce: „Vyřiť otci, ať si nejdřív nechá loď trochu vyspravit pokud pojede daleko. Není zrovna v nejlepším stavu. A ať si dá pozor, vypadá to, že se žene vítr." ukázal na oblohu. „Teď už musím jít holka. Měj se!" Ještě jí pocuchal vlasy na rozloučenou a otočil se. Dívka jen pozorovala jeho vzdalující se záda. Až když začal vystupovat se svými přáteli po dřevěném chodníku nahoru do vesnice, zašeptala: „Ahoj,"

Rychle si setřela slzu z líce, sehnula se pro luk a koš a skočilo dovnitř do člunu. Člun byl vlastně jen malá loďka s lavicemi, jedním krátkým stěžněm a docela dost malou plachtou, která teď nebyla zrovna v nejlepším stavu. Pod lavicemi byla zastrčena čtvery vesla.

Othalla odvázala lana která ji držela u pevniny a jedním veslem odrazila od mola. Potom se usadila na záď ke kormidlu, vyndala zpod lavice i druhé veslo a pak oboje zahákla do důlků určených na držení správné polohy pádel. A pak zabrala. Když sledovala ostatní vikingy v přístavu jak tohle provádějí, vypadalo to snadně. Jenže je pravda, že oni byli na veslování pokaždé minimálně dva, a navíc byli dospělí silní muži.

Jakž takž vykličkovala z přístavu a naposledy se ohlédla na vesnici. Byl z ní stále slyšet normální hluk každodenního života: rány kladiva z Tlamounovi dílny, křik nespokojených Vikingů z trhu, řev draků z arény. Už se chystala odvrátit zrak, když spatřila Hlučného Svenna, jak jí vesele mává.

Ještě párkrát vztekle zabrala vesly, když její loď chytil teplý proud skrytý pod hladinou. Vytáhla pádla z vody a uložila je dovnitř. Plachtu nechala skasanou, protože byla stejně děravá. Navíc proud jí ponese správným směrem okolo ostrova.

Plula něco okolo dvaceti minut, když se to pokazilo. Najednou totiž ucítila mokro ve svých botách z kůže a vlny. Rychle se podívala pod sebe a zjistila, že se dovnitř dostala voda. Rychle si klekla až se člun zakymácel a začala hledat díru v lodi. Našla ji poměrně snadno. Z moře se dostala do lodi i velká zelená chaluha. Zasekla se ale v díře, takže jen vlála po směru proudu. Othalla ji sledovala, až našla vyvrtanou díru pod jednou z laviček. Předtím si jí nevšimla, protože byla zakrytá přebývajícími vesly. Navíc skrz ní ze začátku ani netekla vody, protože byla ucpaná... jačí srstí a voskem. Tlak ucpávku ale po nějaké době vyrval a voda jí nalepila na nohu od lavičky.

Othalla si všimla, že díra byla čerstvá a někdo ji musel vyvrtat nedávno. Podle jačí srsti hned toho někoho poznala. I když už byla od vesnice daleko, stejně vztekle a naštvaně zařvala: „SVENNE!!"

(1113 slov)