Ledové Eso

8. Kapitola

Oth většinu své smůly vyplýtvala zřejmě během předchozích dní, protože teď probíhalo vše jako po másle. Pokud tedy odečteme její zpoždění...

Pomalým klusem běžela včerejší cestou. Byla sice vyčerpaná, i tak se ale nutila k nepřestávajícímu pohybu. Musí to zvládnout! Je přece vikingské krve, ne? Nemůže teď padnou k zemi jen kvůli bolesti celého otlučeného těla. Ani ta popálená noha ji nesmí zastavit. Jestli se tam nestihne dostat včas, její naděje na odplutí odplují společně se strýcovou lodí.

Chladné ranní paprsky slunce jí osvětlovali cestu, kterou tak zběsile klopýtala. Les nechala za sebou a pomalu překonávala kamenitý terén. Pobřeží bylo poměrně dost zrádné. Buď vám hrozil pád dolů z útesu, nebo uvíznutí nohy v některé z prasklin a puklin, které byly snad všude. Černovláska musela z klusu přejít do skákavého běhu, při kterém noha trpěla ještě víc.

Ještě včera byla černovlásky pesimistka. Po nedávných událostech se ale její pohled na svět začal trochu převracet. Věděla, že by to mohlo být ještě horší. Mohli by ji znovu napadnout draci. Anebo by to potom všem, co zažila, mohla ještě vzdát. Na to ale nechtěla ani pomyslet. A to právě proto, že toho překonala tolik jen za několik hodin. Vzdát se prostě nepřipadalo v úvahu.

Konečně se dostala na úroveň vody. Končetiny se jí podlamovaly a ona se musela na chvíli zastavit. Opřela se o vedle čnící útes a zhluboka se nadechla. Pak se rozhlédla kolem sebe. Úspěšně sestoupila mezi Severní útesy. Velké kamenité výčnělky tu tvořily spoustu malých zátok a studených lagun. Voda byla poměrně klidná. Vítr, který předtím zuřil, se zklidnil. Navíc Útesy chránily svou zátoku a vytvářeli perfektní závětří. Jedna z velkých skal vedla přes celou kamenitou zátoku až na její konec ústící v moře. Podél ní se tam dalo dojít a dosáhnout tak teplého proudu, který ji měl přivést spásnou loď. Pokud ji ovšem už dávno neprošvihla...

Othalla se naposledy nadechla a vyrazila vstříc otevřenému moři. Úzkost v ní pomalu narůstala. Co když to opravdu nestihla?

Byla v cíli. Stála na špici nejdelšího výběžku Severních ostrovů a slaný vítr si pohrával s jejími vlasy. Natahovala krk, aby dohlédla co nejdál proti proudu. Neviděla však nic. Žádná loď, jen slunce stoupající vzhůru na oblohu. Ráno už dávno vystřídalo dopoledne. „Já... to nestihla?" zašeptala stísněně.

Z nebe se snesl bílý havran a usedl jí na rameno. S hlasitým krák na ní šibalsky mrknul. Othalla trochu vyvalila oči a pak se rychle rozhlédla. „Není tu další gejzírník, že ne?" Havran se celý načepýřil a trhnul křídly. Vypadal klidně, takže asi ne. Žádný gejzírník. „A nějakou loď jsi tu nezahlédnul?" zeptala se. Do té otázky vložila své poslední zbytky naděje. Ano, byla až tak zoufalá, že mluvila s ptákem...

Havran vyskočil do vzduchu a velkými kruhy nabral výšku. Pak zůstal viset směrem k místu, odkud měla připlout loď a hlasitě zakrákal. „Je tam..?" Oth zůstala jako přimražená stát na místě dobrých pět minut, než v dálce zpoza zatáčky vyplul velký člun ze světlého dřeva.

Úlevně se rozesmála. Její smích se mísil s rošťáckým krákáním ptáka a odrážel se od stěn útesů až zaplnil celou zátoku. Najednou se svět zdál zase o trochu veselejší.

Z boku člunu visel krátký provazový žebřík smáčející se ve vodě. Za krátká prkénka a provazy se za dobu plavby zachytily listy chaluh a jiné nečistoty z moře. Othalla vložila své poslední síly do plavaní. Skočila do vody a tempo za tempem se přibližovala ke spásnému žebříku. Když už nemohla, chvílemi se zastavovala a nechala se jen nadnášet slanou vodou, aby si alespoň trochu odpočinula. Nikdy však neležela na hladině příliš dlouho. Jeden nádech, druhý, třetí, otočit se a znovu plavat. Tempo, druhé, páté, sedmé, odpočinout. Stále dokola, dokud neucítila, jak jí něco táhne dolů. Vykřikla a splašeně se drala k lodi. Prosím, dalšího gejzírníka už ne!

Prsty pevně sevřela co nejvyšší příčku a začala šplhat na loď. Znovu jí zaplavil adrenalin, a to díky strachu z dalšího dračího setkání.

Po hlavě přepadla na palubu. I hned se však vyhrabala zpět na nohy a ohlédla se zpět na vodní hladinu. Voda pod člunem ubíhala rychleji než u břehu. Mnohem rychleji. V tom jí to docvaklo. "Že on to byl jen proud?" ohlídla se na právě přistávajícího havrana. Ten usedl opět na dívčino rameno a kráknul. Byl to ten nejvíc říkající krák, který kdy Oth slyšela. A říkal jí, jak moc stupidní strašpytel je. Vždyť předtím jí jasně naznačil, že tu žádný drak není!

Černovláska si oddechla. Konečně se v klidu sesunula na palubu a opřela se zády o stěnu malého přístřešku uprostřed člunu. Shodila si přitom havrana z ramene, kvůli čemuž začal pták naštvaně kdákat téměř jako načepýřená slepice. Othalle už to bylo ale jedno. Veškerý hluk ignorovala, užívala si jen ten vítězný pocit, že něco dokázala. Nechala svá unavená víčka spadnout a lehkým pohupováním lodě na vlnách uspat.