Nepříjemné dloubnutí do ruky Othallu přinutilo sebou nespokojeně zavrtět a zamlaskat ze spaní. Probudila ji až prudká rána, která ji ze sedu srazila na zem. "CO?!" vypískla. Havran zamával křídly a naštvaně zakrákal. Poté se ošil a začal si zobákem rovnat načechraná peříčka.
Oth si promnula oči a hlasitě zívla. "Proč do mě kloveš, děje se něco?" rozespale se zvedla do stoje a rozhlédla se. Okamžitě se probrala. "Aha, děje." špitla. Okamžitě se rozeběhla k jedinému stěžni na člunu a začala neohrabaně vylézat nahoru. Prudký vítr se zuřivě cpal do plachty, nadouval ji a hnal lodičku o to rychleji kupředu. V dáli se černala obloha a draci spolu s ptáky se ve společných hejnech zděšeně hnali k pobřeží, aby utekli bouři.
Černovláska vylezla na stěžeň a zmateně tahala za provazy, plachta ale nic nedělala. Najednou si uvědomila, že plachta se stahuje z paluby, nahoře se až svazuje. Znovu sklouzla zpět na zem a začala kasat plachtu pomocí provazu. Poté znovu vylezla nahoru a řádně ji přivázala k hornímu ráhnu, aby se neuvolnila. Vítr jí přitom téměř rval šaty od těla a jen s vypětím všech sil, které během spánku dokázala nabrat, se držela stěžně.
Jen co znovu seskočila na palubu ji zkropila velká vlna, která se přelila přes vysoké zábradlí. Oth se naposledy rozhlédla po lodi, a když nespatřila nic co by mohlo uletět nebo uplavat, se rozběhla k malým dvířkům vedoucím dovnitř. Po cestě popadla krčícího se ptáka a společně s ním se zabouchla uvnitř. Věděla, že venku u kormidla by byla k ničemu, bouře by ji stejně strhla do moře.
Za dvířky ve tmě hodila vylekaného ptáka neznámým směrem do tmy a poslepu začala ohmatávat hrubé dřevo. Konečně narazila na závoru a s rychlostí blesku, který se venku zrovna mihl oblohou, ji zarazila. Když zkusila její pevnost, s úlevou zjistila že drží i když proti ní silou naběhne.
Klesla na zem a napnula své mozkové závity. V téhle lodi už jednou byla. Strýček si ji pořídil ani ne před měsícem a hned se s ní pochlubil. Naneštěstí jí loď připadala vcelku nudná, proto jí nepřišlo důležité si zapamatovat, kde se uvnitř nachází svíce. Teď toho ale litovala. Musela se totiž postavit na všechny čtyři a pomalu prohledávat své okolí.
Po pár krůčcích ucítila konečky prstů něco na zemi. Rychle to čapla do dlaně a přitáhla k sobě. Z věci uniklo tiché vyčítavé kráknutí a Othalla pochopila, že opět našla svého opeřeného společníka. S povzdechem si sedla a havrana sevřela v náruči. "Nemají náhodou zvířata lépe vidět než lidé? No tak, zkus mi najít svíci." prohodila do ticha narušeného jen tlučením vln a zmírnila svůj stisk okolo opeřence. Ten jen něco tázavě broukl. Nevěděl totiž, co je to svíce.
"Tak nic. Ale za pokus to stálo." upřela svůj pohled do míst, kde tušila havrana. Ten se jí mezitím vymanil z rukou a posadil se na její koleno.
Černovláska mlčela a ptákovi to ani trošku nevadilo. Koneckonců, byl zvyklý, že s ním nikdo nemluvil. Byl přeci zvíře a se zvířaty dvounožci nemluví. Tedy kromě ní, ona byla jiná. Přesně to se mu líbilo. Třeba by s ní mohl zůstat.
Othalla mezitím přemítala, jak ji bílý havran zachránil. Nejdřív ji vyhodil z člunu a zabránil tak jejímu sežrání, pak ji i stihl vzbudit dřív, než studená vlna... Neměli by náhodou havrani nosit smůlu a smrt? To ostatní ale vždy říkali o těch černých... znamenalo by to potom, že bílí nosí štěstí? Ochranu před neštěstím? Ochranu... V tu chvíli ji to napadlo.
"Budu ti říkat Algiz.*" řekla mu s velkým úsměvem, který nikdo v černočerné tmě nemohl vidět. Havran, teď už pokřtěný na Algize, lhostejně krákl. Jako kdyby říkal 'Jak myslíš,'. Seskočil z její nohy a sedl na zem.
Othalla se znovu po čtyřech vydala na průzkum. Vlny venku přidaly na intenzitě a loď se povážlivě nakláněla ze strany na stranu. Voda se tříštila o dřevo, vítr zuřivě foukal a hromy se ozývaly hned po dlouhých klikatých blescích, které ale uvnitř nebyly vidět. Jen slyšet.
Loď se naklonila a dívka se skutálela až k protější zdi, kde těžce narazila do velkého proutěného koše. Ten byl ze stran uvázaný k hákům v podlaze pevným lanem, takže se nepřevrátil. Další vlna trhla s lodí a Oth opět padala. Pták kdesi v místnůstce rozzlobeně krákal své nadávky.
Co když... blesklo jí hlavou. Rychle se vydala směrem, kde tušila sud. Po chvilce ho nahmatala a rychle otevřela víko. Byl poloprázdný a dostatečně velký. Nahmatala v něm jen vlněnou deku a něco jako úzký kožený válec. Neváhala a vyházela obsah koše ven. Následovně si sama vlezla dovnitř a s koleny u brady se usadila. Netrvalo to dlouho a Algiz se dral za ní.
Společně tam seděli a spolu s celou lodí se kolébali ze strany na stranu. Tentokrát už ale nepadali, uvázaný koš je držel na místě.
Algiz začal po chvíli pravidelně oddechovat se zobákem skrytým pod pravým křídlem. Oth se zahleděla do černé tmy a zaposlouchala se do zvuku hromů. Jeden byl hlasitější než druhý. Brzy si ale zvykla na tempo vln a houpání. Z nepohodlné pozice v koši ji dřevěněly nohy a mokré oblečení jí nepříjemně studilo na kůži.
Do bijících vln se ozval další hlasitý hrom a Othalla si zašeptala tichou modlitbu bohyni Rán**, aby ji ušetřila.
___
* Algiz je název runy značící písmeno Z. Znamená ochranu, obranu. ᛉ
** Rán je severská bohyně moří, přičítají se jí bouře na moři a utopení námořnící. Oth se v podstatě modlí, aby ji nestáhla ke dnu.
___
Tak jo, konečně se mi povedlo dopsat další část. Kdy bude další díl? Nevím. Vím jen, jakým směrem bych chtěla příběh přibližně ubírat. Kdyby vás ale napadl nějaký zvrat nebo nějaká scéna, kterou by jsme chtěli v příběhu vidět, klidně mi napište do chatu. Budu ráda za každý nápad. :)
Jo a upravila jsem na začátku příběhu Othallin věk, takže je jí teď třináct.
Adiós, amigos.
ČTEŠ
Ledové Eso
Fiksi Penggemar(Pokus o) FF na HTTYD Hmm... takže sem mám napsat popis. Tak jo, ve zkratce je to příběh jedné... Blbky? Blpky? Blpanky? Agh... prostě příběh holky Othally která pochází z ostrova Blp a jejího draka plemene Ledové Eso.
