The Hunter

4

„Jak jsi ho mohla zabít?" zeptá se mě dosti zoufale jako by tušila, že je hned další na řadě ale teď určitě ne. Tuto si nechám jako zákusek nebo spíše jako zálohu či hračku.

„Aspoň je na světě o jednoho šmejda míň" odpovím jí chladně a hned pocítím, jak jí spadne hřebínek a už raději bude mluvit méně drze.

„Ale další je přede mnou" řekne velice tiše a doufá že ji neuslyším, avšak opak je pravdou, a tak jsem ji chytnu pod krkem a zvedu urychleně do vzduchu.

„Měla by ses krotit ve svém vyjadřování holčičko" řekla jsem výhružně a sevřela její hrdlo v dlaních pevněji a její reakcí byla pouze její přidušený hlásek a ruce na mém zápěstí, aby povolila mé sevření. Toto se jí moc nedařilo a když jsem už viděla že má dost tak jsem ji pustila na zem kde začala ihned lapat po dechu. Dost kašlala a lapala po drahocenném kyslíku. Líbilo se mi ji vidět takto bezbrannou a zranitelnou. Nějak se vyškrábala na postel a lehla si co nejdál ode mne a svírala v rukou polštář kterým mě pravděpodobně chtěla praštit. Opatrně a pomalu jsem si sedla k ní na postel, zatímco pozorovala každý můj pohyb jako ostříž. Byla už na pokraji vysílení. Pár neposedných slz jí ukáplo z obličeje na voňavé povlečení, které bylo nyní zmuchlané pod její krásnou postavou. Krčila se v rohu jejího pokoje a doufala že už konečně odejdu nicméně to jsem neměla v plánu.

„Kdybys tak nevyšilovala tak bys teď neměla na krku modřiny...Pokud něco komukoliv řekneš tak klidně projdu celou polokouli a najdu tě...A skončíš stejně je ti to jasné?!" řekla jsem dosti výhružným tónem, a ještě více se k ní přiblížila a ona se snažila ještě více natlačit na zeď.

Byly jsme v tváří v tvář a ona věděla že není přede mnou úniku, a tak na mě hleděla se slzami poražení a zadrhlým a tichým hláskem. Pořád na mě hleděla ale neodpověděla mi na mou otázku, a tak jsem ji přirazila ještě více ke zdi, a tak blízko že se naše těla dotýkala. Její zadržený dech dusno mezi námi tomu, aby odpověděla moc nepomáhala, ale šlo vidět v jejích i mích očích ten žár a plameny které značily jiskření mezi námi. Musela jsem se ale probrat z transu a rychle jsem ji zatáhla za krk ještě blíže k sobě. Už jsme si byly až nezdravě moc blízko že si toho dovolí pouze milenci k sobě.

„Odpovíš?!" řekla jsem naštvaně a dosti vytočeně.

„A-a-ano" vyřkla hodně vystrašeně svým rozklepaným hlasem a hlavou se mi vytrhla ze sevření a schoulila se do klubíčka.

„P-proč mě pronásleduješ?!" řekla zničeně a podívala se na mě těma nejuplakanějšíma očima které jsem kdy viděla.

„Pokud se bojíš že něco řeknu na veřejnosti tak mě zabij a všichni budeme mít pokoj..." tentokrát se její tón hlasu změnil a spíš už jí bylo nejspíše jedno jak skončí, protože očekávala jistý konec. Nesnáším, když si někdo neváží svého života, a tak jim ho buď ukončím sama nebo je přesvědčím, aby se sakra vzpamatovali a tím je vlastně zachráním. Krev se ve mně vařila a já začínala jejich keců mít dost. V tu chvíli má dlaň vylétla proti její tváři a ona se v sekundě přemístila z postele na chladnou zem.

„Já ti s radostí ukážu, jaké to je pocítit bolest smrti ale přitom žít a garantuji ti, že si poté budeš svého života určitě vážit" řeknu chladně ale s výhružkou v hlase a popadnu ji za krk a přitáhnu k sobě abych svým slovům dodala váhu. Měla jsem co dělat abych se jí nenapila, protože ta její omamná vůně je opravdu okouzlující. Začaly se mi sbíhat sliny a nedala bych ruku do ohně za to, že mi jediná neukápla.

Rychle jsem ji svlékla její mikinu, co měla na sobě a tím jsem jí svázala ruce k sobě, aby se nemohla pohnout a přehodila si ji přes rameno. Přistoupila jsem k jejímu oknu abych ho otevřela.