The Guilty One

šestá; better than the room

Cítil jsem se pohodlně, ale zároveň tak nějak zmačkaně. Na hrudi jsem cítil tlak a po celém těle příšerné horko. Skopl jsem ze sebe peřinu, ale ten tlak se zvětšil, doskonce jsem ho začal cítit i kolem pasu. A pak to šimrání na krku a pocit, že se mi tohle všechno vlastně líbí. Dřív, než jsem si stihl uvědomit, co se děje, zaslechl jsem hlas. Ne, to nebyl normální hlas, zněl hůř než komár a hlasitěji. Asi jako když hýká kůň, to bylo ono.

„No to mě podrž, ten apartmán sice opouštím nerad, ale tohle za to stálo!" vykřikl a do toho se opět hýkavě zasmál. Vlastně mi bylo docela jedno, že mi u postele stojí neznámý člověk, moje kocovina byla momentálně silnější než nějaký pud sebezáchovy.

Po chvíli, když jsem si přehrával včerejší večer, mi došlo, co se vlastně dělo a že ta peřina byl vlastně Yoongi. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se naposledy s někým probouzel, ale ten pocit se mi začal líbit. Víc jsem se k Yoongimu natiskl a na cizince vystrčil svůj zadek. Celkem úspěšně jsem ignoroval fakt, že v posteli ležíme oba nazí a peřina je shrnutá kdoví kde, tedy až do chvíle, kdy mě neznámý plácl po zadku s výkřikem, abychom koukali vstávat. Jen jsem se na něj se zamračením otočil a se slovy: „Yoongi, přišel za tebou kůň," jsem se znovu zavrtal do té příjemné hrudi. Jenže Yoongi, který přestal předstírat, že nežije, se zvedl a mě opustil příjemný plyšák.

V tu chvíli jsem si ale taky uvědomil, co jsem před chvílí dělal za blbosti a urychleně jsem se natáhl ke svým nohám pro peřinu, zatím co jsem z úst vypouštěl všemožné nadávky. A pak jsem si vzpomněl i na včerejší balíček s trávou a doufal jsem, že jsem to nebyl já, ale zbytky omámení, které za mě jednaly.

Když jsem si konečně vyměnil s tím koněm pokoj, spokojeně jsem si vydechl a rozvalil se do velké postele v apartmánu. Ne však na dlouho, protože jsem si dal ruce za hlavu a cítil jsem, že ty polštáře mají divnou strukturu. Když jsem se otočil a podíval se, znechuceně jsem odskočil a šel volat hotelovou složbu. Ten kůň si tady asi honil.

„A proč jsi za ním nešel rovnou?“ zeptal se zoufale Yoongi, když mu Hoseok sdělil, že Namjoon utekl. Vlastně tu spíš šílel. Yoongi Namjoona nikdy neměl moc rád, ten kluk akorát využíval jeho nejlepšího kamaráda a Yoongi poznal, že se stejně nechtěl ze své závislosti dostat. Jenže to nebyla jeho starost, alespoň to tak tedy říkal, i když vždy, když za ním Hoseok s brekem přišel, se to jeho starostí stávalo víc, než by si chtěl připustit.

„Já nevím!“ vykřikl Hoseok a chytil se za hlavu, aby se z ní ve frustraci mohl pokusit vytrhat vlasy, když chodil po pokoji sem a tam.

Pochodoval by tam ještě dlouho, kdyby mu Yoongi neřekl, aby ho zkusil najít ve městě. On nikam nemohl, protože po včerejšku by se ani nedivil, kdyby jeho fotka s nápisem hledaný visela na každém volném sloupu. Všechny obchody měl vyřízené, včetně toho, který ho přivedl do komplikací, ale už byl zvyklý, takže z toho nijak nešílel.

Po dlouhé době nicnedělání a přemýšlení zahlédl mezi nedopitými flaškami jednu plnou. Vzal ji do ruky a zjistil, že je opravdu neotevřená. Chvíli ji držel, než ho napadl šílený nápad. Vzal dvě čisté skleničky a vydal se k apartmánu, kde tušil, že najde Jimina. Ten večer, kdy se potkali, s ním udělal zajímavé věci.

Nějak mě to nebaví vydávat, i když mám kapitoly předepsané. Čím to jen...? Jo, že já se vůbec snažím o interakci 🙃

Pro ty, co znají můj insta účet btsczsk: nejspíš jste si všimli, že tam nejsem aktivní a Kris podobně. Mám vysvětlení za sebe. Jde o to, že od té doby, kdy jsme se vrátili po maturitě, jsem se vážně snažila být znovu aktivní a myslím, že se mi to docela dařilo, jenže tu nastalo pár problémů:

1) opravdu „geniální“ kecy některých lidí, kopírování bez toho, aby nás dotyčný zmínil (jedna „opravdu“ inteligentní osoba nás potom zmínila v odpovědi na otázku, jestli jsou memes od ní: „dřív jsem kopírovala od @btsczsk a *další účet, který taky označila*), lidi pak ani nezajímaly naše memes a ptali se jen na ankety, a když jsem potřebovala pomoct s inspirací, měli akorát trapné kecy

2) mám pocit, že se nedokážu myšlenkově vrátit do doby, kdy jsem byla ve škole (protože jsem neskutečně ráda, že jsem odtamtud vypadla), a tudíž už nejsem schopná se ani přiblížit humoru 13/14letých děcek, co nás z většiny sledují, a naši sledovatelé nedokáží zase pochopit můj humor z práce, protože k ní ještě ve svých 13/14 letech ani nečuchli (což chápu, protože na brigády se chodí od 15 (sice tam máme i pár starších 15, ale kdo ví, jestli někdy chodili na brigádu). Každopádně to dopadá tak, že si už nerozumíme

3) nebyla jsem tam teď dost dlouhou dobu a zjistila jsem, že mi to vůbec nechybí a mám díky tomu čas na smysluplnější věci

Takže za btsczsk asi sbohem.

No a tady hodlám být aktivnější jen v případě nějaké interakce, takže pokud vás pokračování příběhu zajímá, napište komentář, protože mě opravdu nebaví vydávat, když tu mám nulovou odezvu (s minulým účtem jsem kvůli tomu sekla). Myslím si, že vy, co sami píšete, to dobře chápete.

V případě 0 komentářů se asi potkáme u další kapitoly cca za rok.

Takže zatím páčko :)