„Ty nejsi nevinný!" vykřikl jsem vyděšeně a ukázal jsem na něj prstem.
„Jasně, že nejsem, puso," potvrdil mi to a stáhl si roušku, čímž odhalil svůj úsměv. „A ty teď taky ne," dodal.
Kdo je vlastně ten vinný?
WARNING: boyxboy FF
MAIN SHIPS: yoonmin;...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V mém pokoji se objevil muž. V jednu chvíli jsem se otočil a v tu další jsem ho viděl v odrazu zrcadla. Nechci tím říct, že se tu objevil pomocí kouzla, nebo podobné věci, musel přijít otevřeným oknem, i když i to samo o sobě muselo dát práci, protože se můj pokoj nacházel ve třetím patře.
V momentě, kdy jsem ho uviděl, jsem se otočil, abych se přesvědčil, že mi zrcadlo nelže, ale opravdu tam byl – z masa a kostí. Velkou část tváře mu zakrývala rouška, a i když se mu ve tváři rýsovalo zděšení a i přes tu roušku jsem mohl slyšet jeho splašený dech, nemohl jsem se strachem pohnout. Je to nějaký vrah? Přišel mě zabít? Nebo měl zabít někoho jiného a spletl se, ale teď mě bude muset zabít?
Pochyboval jsem, že si přišel přímo pro mě, lidi mě měli rádi, o nikom, kdo by měl touhu se mě zbavit, jsem nevěděl, ale možnost, že by se spletl a teď mě kvůli tomu bude muset zabít, byla docela reálná.
Stáli jsme proti sobě bez pohnutí, cítil jsem chladný noční vánek, který pohyboval lehkými hotelovými záclonami. Oba jsme se dívali tomu druhému do očí, ale nedokázal jsem říct, kdo z nás dvou se bál víc. A pak mě probraly kroky. Byly hlasité, určitě je vydávalo několik párů nohou, které nesly těžkou váhu, nabušení chlapi – abych řekl pravdu, nejspíš nabušení přesně tím způsobem, který se mi nelíbil, se svalovou hmotou všude, kam se podíváte. Synchronizovaný krok dokazoval, že tu nejsou jen tak pro zábavu.
Když jsem svůj pohled znovu zaměřil na muže naproti mně, nezaznamenal jsem žádnou změnu. Pořád stál bez pohnutí. Možná se začal i klepat. A pak ten hlas – než začal srozumitelně mluvit, zdálo se, že z něj vyjde jen drmolení. Ale potom konečně promluvil, i když mi to moc nepomohlo v pochopení, proč je právě u mě v pokoji.
„Vy nejste Hoseok,“ obeznámil mě tichým hlasem s informací, kterou jsem dávno věděl.
Ujištění, že je opravdu mnohem víc vyděšený on ze mě než já z něj, mi pomohlo cítit se sebejistě, takže jsem nezněl tak jako on. Narovnal jsem se a odpověděl jsem mu: „Ne to opravdu nejsem. Ale kdo jsi ty a co tu děláš?“
Náš rozhovor stále narušoval synchronizovaný krok, který nabýval na hlasitosti. Na mém nezvaném hostovi bylo celkem jasně vidět, že se mužů, kteří tento hluk způsobují, bojí.
„Hledají mě,“ řekl nejistě a začal se rozhlížet po pokoji. Pohledem se zastavil na mé skříni. „Prosím, potřebuju se schovat, já za nic nemůžu, ale teď mě nesmí najít!“ mluvil o něco hlasitěji se zoufalstvím, které z něj přímo křičelo, ale nejspíš mu nedovolil se naplno projevit, aby ho neslyšeli muži na chodbě.
Chvíli jsem váhal. Co z toho budu mít, když ho schovám? Nic, možná problém, když to zjistí. Ale na druhou stranu, k čemu mi to bude, když jim ho vydám. Navíc tvrdí, že je nevinný. Byl bych rád, kdyby mi řekl o tom, proč před nimi tedy utíká, ale na to teď nebyl čas. Ale pokud ho zatknou, nedozvím se to a já byl odjakživa zvědavý člověk. A proto jsem mu kývnul. Udat ho přeci můžu vždycky.
Zamkl jsem ho u sebe ve skříni a sám jsem si lehl na postel a zhasl jsem světlo. Během čekání jsem si trochu rozcuchal vlasy a protřel oči, aby vypadaly rozespale. Když konečně zabouchali na dveře, s povzdechem a slovy Hned tam budu jsem se pomalu vyhrabal z postele, rozsvítil jsem jen stolní lampičku a rozešel jsem se ke dveřím, které jsem otevřel. Nešlo to jinak, moje překvapení nešlo skrýt. Ať už po něm šli z jakéhokoliv důvodu, ten chlap měl problém. Vždyť tohle byla elitní jednotka! Svoje překvapení jsem setřásl a nasadil tázavý pohled, trochu nevinný, snad ještě rozespalý.
„Dobrý den, děje se něco?“ zeptal jsem se a snažil jsem se znít jako člověk, co nemá někoho ve skříni, což by mi šlo za normálních okolností zcela bez problému.
„Ano, máme podezření, že se tady v hotelu skrývá nebezpečný zločinec, takže to tu prohledáváme,“ obeznámil mě se situací.
Mírně jsem pootevřel ústa v šoku a zakryl si je rukou. „Proboha! Slyšel jsem, že tu chodíte po schodech, ale skoro jsem usnul, takže jsem to moc nevnímal. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby ke mně přišel,“ řekl jsem šokovaně. „Potřebujete prohlédnout můj byt?“ nabídl jsem mu a doufal jsem, že to nepřijme.
„To je v pořádku, hlavně se zamkněte a pro jistotu si zavřete všechna okna. Kdyby se vám zdálo, že se k vám někdo snaží dostat, zavolejte policii,“ odpověděl mi a s posledními slovy se otočil k odchodu.
Se souhlasem a poděkováním jsem zavřel a zamkl, došel jsem zavřít okno a zatáhnout závěsy. Chvíli jsem pro jistotu počkal, ale pak jsem otevřel skříň. Vykoukl na mě ten muž, stále vystrašený se rozhlédl kolem.
„Jsou pryč?“ zeptal se šeptem. Místo odpovědi jsem kývl. „Super,“ řekl najednou úplně beze strachu a jeho vyděšený výraz se změnil na sebejistý. Vyšel z mé skříně a s rukama za hlavou se rozvalil na mé posteli. Chvíli jsem tam stál a všechno zpracovával, než mi to došlo.
„Ty nejsi nevinný!“ vykřikl jsem vyděšeně a ukázal jsem na něj prstem.
„Jasně, že nejsem, puso,“ potvrdil mi to a stáhl si roušku, čímž odhalil svůj úsměv. „A ty teď taky ne,“ dodal, čímž jsem si uvědomil, že jsem ho vlastně skrýval před zákonem. Sakra! Nejdřív dostanu horší pokoj a teď mám problém se zákonem – tenhle den je na nic.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je tu nový příběh (jo, taky tomu nevěřím), kde bude víc dějových linií, jenže právě proto mi to trochu nevyšlo a já jsem druhý díl napsala v er-formě. To znamená, že se budu snažit opravdu dodržet Jimin = ich-forma, a pokud tam Jimin nebude, tak er-forma. Říkám si proč ne, vždyť Jiminův pohled jako hlavní postavy by mohl být osobnější, takže to snad nebude vadit. Snad se do toho nezapletu.
A asi se ani nebudu ptát, jestli vám došlo, kdo je onen neznámý muž 😏
