The Guilty One

druhá; you're him

Jeon Jungkook by si tak rád s někým vyměnil jméno. To byl také důvod, proč sem vlastně přišel. Do cukrárny s útulnými boxy, které poskytovaly soukromí mladým párům, chodil nejspíš jako jediný sám, bez přítelkyně. Za jeho věčnou nálepku single možná mohlo jeho chování. Ačkoliv už se několik měsíců mohl chlubit plnoletostí, a že se jí opravdu chlubil, jeho sobeckost ho leckdy přivedla k tomu, že vypadal jako malé dítě, kterému rodiče nechtějí koupit hračku, a tak si v obchodě lehne na zem a začne kopat nohama a křičet, dokud nedosáhne svého.

Jeden z podobných případů nastal i dnes - ten nejvážnější, který Jungkook zatím řešil, a to opakovaně, protože snad neměl řešení. Kromě toho, že by si změnil jméno, ale to by ho nejspíš rodina vydědila a on by tak ztratil i to minimum denního přídělu sladkostí, co dostával, a ocitl by se na ulici.

Jeho problém byl následující. Stalo se to v době, kdy vycházel ze třídy a jeho spolužák na něj zavolal. Nejspíš chtěl, aby na něj počkal, třeba si po škole zahrát hry. Jenže o to nešlo. Šlo o to, jak na něj zavolal. Bylo by to v pořádku, kdyby mu řekl jménem, ale on ho nazval tou ohavnou přezdívkou, na kterou byl alergický. Sušenko. Jak si má vydobýt nějaký respekt, když i jeho kamarád používá ve spojitosti s jeho osobou takové ponižující oslovení? Samozřejmě tomu tak nebylo vždy, kdy mu to vadilo, sušenky měl docela rád, patřily mezi sladkosti, ale od doby, co se snažil chovat jako plnoletý ho to oslovení nehorázně štvalo. Navíc mu připadalo, že ho od Jungkookových narozenin používali jeho blízcí naschvál častěji než kdy dřív.

Už toho měl vážně dost, a tak se po úspěšném ignorování otravného volání spolužáka ocitl zde. Znovu. Těšil se, až si zchladí hlavu dostatečnou dávkou cukru, aby okolo sebe nezačal mlátit rukama i nohama. Ach, proč se nemohl jmenovat jako nějaký herec? Z jejich jmen si přece nikdo legraci nedělá.

Opět tu byla dlouhá fronta, protože sem chodilo spoustu lidí pro zákusky s sebou - Jungkook by je ale domů nezvládl donést, tak se o to ani nepokoušel. Řada před ním se zmenšovala, kdežto za ním už bylo zase spoustu dalších. Konečně si mohl říct, jaké chce zákusky. Ten malinovo-čokoládový, střechu, třikrát mochi, tiramisu a lemon cheesecake. To by mohlo stačit. Už se těšil, jak se do nich pustí, jen musel počkat, až to ta pomalá servírka napočítá a on bude moct jít do svého boxu. Konečně mu řekla částku a on se probral z transu, ale zjistil, že si během prohlížení nabídky ani nevytáhl peněženku, tak si urychleně sundal batoh a chmátl do něj. Ještě jednou, ale nic. Jen klíče a pár propisek.

Cítil, jak mu hoří tváře studem, když si vzpomněl, že ji musel nechat doma, když si vracel věci do vypraného batohu, který už páchl chipsy a prsty i učebnice se lepily na jeho dno, kde se nejspíš nekolik dní válelo lízátko sem a tam. Musel na ni zapomenout při tom, když ho matka vyrušila, aby ho zavolala k večeři, a on se k tomu pak nevrátil. Teď ale nevěděl, co má dělat. Jenom tam stál, lidé za ním už byly netrpěliví a servírka, o které si před chvílí myslel, že je pomalá nejspíš při pomyšlení na to, jak je pomalý tentokrát on, podupávala nohou, což bylo slyšet až k Jungkookovi, který to však moc nevnímal, protože to přehlušilo jeho bijící srdce.

Servírka ho pobídla slovy Tak co? a on se konečně odhodlal přiznat.

„Já... Já... Asi jsem si zapomněl peněženku doma," přiznal se tichým hláskem a ani se neodvážil podívat se jí do očí. Pořád doufal, že se nad ním slituje a třeba mu dá alespoň jedno mochi, ale byl už přece dospělý, tohle se dělá malým dětem. Proto nemohl čekat nic jiného, než zklamání, které samozřejmě přišlo. Servírka si povzdechla, řekla mu, že má smůlu, a chystala se vrátit vše zpět.

Jungkook ztratil naději na dobrý den. V tu chvíli se ale dopředu začal hrnout nějaký muž, možná jen chlapec, Jungkook to nemohl poznat pod slunečními brýlemi a rouškou. Stál třetí za Jungkookem, takže pro něj nebylo těžké vše slyšet. Začal mávat na servírku a s výkřikem Počkejte! se na sebe snažil upozornit, což nebylo těžké vzhledem k jeho extravagantnímu oblečení. Servírka se na něj tázavě podívala a čekala co z něj vyjde, měla toho dnes vážně dost. Uřvaný puberťák bez peněz a teď člověk, co se obléká jako klaun. Stáhl si roušku po bradu a na tváři se mu zformoval velký úsměv.

„Dejte k tomu ještě čokoládový, ten jahodový a banánovo-karamelový a zaplatím," poručil a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Servírka se na něj zmateně podívala, ale udělala to, co řekl a on jí podal nemalou částku s velkým spropitným. Pomyslela si, že ten den nakonec nestojí tak úplně za nic. Potom si vzal tác se zákusky a pokynul Jungkookovi, aby šli obsadit nějaký box.

Když si sedli, Jungkook nejdřív fascinovaně pozoroval zákusky a váhal, jestli ho neznámý nechtěl jenom naštvat tím, že se na něj bude muset koukat, jak jí jeho zákusky, ale když k němu talíř posunul blíž a pobídl ho, aby si dal, s dětskou radostí se pustil do té dobroty.

Už měl půlku druhého zákusku v břiše, když si něco uvědomil. „Jsem Jeon Jungkook," představil se a natáhl k neznámému ruku. Ten si přestal podepírat hlavu a sundal si sluneční brýle. Jungkook tak konečně mohl vidět celou jeho bezchybnou tvář.

„Kim Taehyung, těší mě," prohlásil nadšeně a na tváři měl znovu široký úsměv.

Když si potřásli rukou, Jungkook se chtěl znovu pustit do jídla, ale pak ho něco trklo. Před chvílí přesně o tom přece přemýšlel. „Kim Taehyung? Stejně jako ten herec?" zeptal se a ještě dlouho se na něj vyjeveně díval, skenoval ho pohledem a pak se ještě jednou imaginárně uhodil do čela. „Ne jako! Vždyť ty jsi ten herec!"

A Taehyung se na něj jen nevinně díval a čelil vidličce na dezerty, kterou na něj Jungkook ukazoval.

Uvědomila jsem si, že jediná překážka ve vydávání kapitol by mohla nastat, kdybych neudělala maturitu a zhroutila bych se z toho 😅 Měla bych si to zálohovat u Kris 😂

Samozřejmě se nebojte napsat mi názor na tuto i předešlou kapitolu. Co si myslíte o postavách, které se tu objevily?

Budu moc ráda za vaše ohlasy 😊🖤

Simone Spine