Dcera krve[POZASTAVENO]

1.Obavy

Rubínka zavrčela a naježila svojí černou srst.
,,Pojď!" Křikla vyzývavě na Jantarku, svojí sestru, která se hrbila naproti ní.
Růženka je jen důležitě pozorovala z kamene nedaleko a Rubínka musela nad její povýšeností protočit oči.
Jantarce se zablesklo v oranžových očích a Rubínka tak tak uhnula, když na ní sestra skočila.
Bylo jim už sedm měsíců, a energie měli na rozdávání.
Rubínka škrábla Jantarku do zad a ona sykla bolestí. Sestra se otočila a vyrazila proti ní, načež se změnili v klubko útočících koček.
Nebyl to opravdový souboj, ale hra, i když Rubínka se cítila jako na pravém bojišti. Představila si že Jantarka je velká zlá kočka která jí chce zabít a zaútočila ještě s větší vervou.
Odkopla sestru od sebe a vzápětí na ní zase skočila a zakousla se jí do ramene.
Vesele mňoukání Jantarky se změnil v bolestný skřek.
,,Pusť jí!" Okřikl jí nějaký hlas a Rubínka se vrátila do reality. Zlá kočka zmizela, byla tu jen její sestra, která krvácela z ramene a její otec který na ní přísně hleděl.
Jantarka ublíženě pohlédla na Rubínku a jí zachvátil pocit viny.
Růženka se ze svého kamene vesele šklebila a Rubínka měla chuť jí drápnout.
Noční oheň odvedl Jantarku do doupěte a cestou minul Půlnoc.
Jejich matka si s ním vyměnila pohled, kterému Rubínka nerozuměla.
,,Růženko, půjdeš pomoct tatínkovi?" Zeptala se Půlnoc, a Růženka otevřela tlamičku, aby něco namítla. Když ale uviděla matčin přísný výraz, došlo jí, že to nebyla prosba, ale rozkaz. Poslušně sklonila hlavu a odkráčela do jeskyně.
Ajeje, pomyslela si Rubínka trpce, když viděla, jak jde matka k ní.
,,Rubínko" oslovila jí klidně, ale její oči byly jako rozbouřené jezera krve.
,,Proč si sestře ublížila?"
,,Nechtěla jsem" namítla Rubínka a nebojácně jí pohlédla do na chlup stejných očí.
Jantarka zdědila oči po otci. Růženka byla taková míchanice, měla červenooranžové oči. Ale Rubínka, ta neměla svoje jméno jen tak pro nic za nic. Byla na své rubínové oči hrdá, jako na nic jiného.
,,Nechala jsem se unést, představila jsem si, že je to zlá kočka, která mě chce zabít" pokračovala Rubínka.
Půlnoc se ujišťovala: ,,Opravdu? Nebyla si na Jantarku naštvaná?"
,,Ne!" Vykřikla Rubínka a vrtalo jí hlavou, co matce tak vadí.
Půlnoc na ní ještě chvíli hleděla, a bylo vidět že se jí v očích objevila úleva.
Rubínka nechápala co to znamená. Čeho se matka tolik bojí?
Půlnoc kývla: ,,Vrať se do doupěte, máte tam jídlo" a povzbudivě se na ní usmála.

Rubínka se druhý den probudila ve veselé náladě, ale jelikož Jantarka ještě nemohla běhat, šla na průzkum. Opravdu si nehodlala hrát se svou druhou, povýšenou sestrou.
Znala údolí ve kterém žili skrz na skrz. Protékal tudy úzký potůček, ve kterém se čas od času objevili nějaké rybky.
Byli obklopeni horami, jejich jeskyně se nacházela ve skále, kousek od země.
Lovili zvířata co se tu zatoulala, ale Rubínka si nemohla nevšimnout, že je jich čím dál méně.
Až se sestrami dospějí, budou si muset najít svoje teritorium, pro tolik koček by tu nebylo místo.
Rubínku pomyšlení, že by měla opustit rodinu ničilo, tak se na to zatím pokoušela nemyslet.
Jejich hlavní potravou byli ptáci, občas nějací hlodavci nebo ještěrky.
Potulovala se údolím, větřila kořist a při tom přemýšlela o chování její matky.
Najednou uslyšela hlasy a celá ztuhla.
Byli to Půlnoc a Noční oheň.
Schovala se za nízký keřík a poslouchala je.
,,Já... Úplně jsem viděla sama sebe" říkala právě matka. ,,Bojím se že jí ovládne vztek, a udělá to co já" Hlas se jí třásl, takovou jí Rubínka ještě nezažila.
Její matka byla vždycky sebevědomá, drzá a občas panovačná. Přesto milovala svá koťata a jejich otce nejvíc na světě.
,,Neboj se" řekl Noční oheň. ,,Rubínka je mladá, výbušná. Nic sestře vážného neudělala, mám pocit že to Jantarka přehání"
,,Já nevím" zamumlala Půlnoc. ,,Co když se stane tím, čím jsem se stala já? Je mi hrozně podobná, nejen ve vzhledu. Bojím se, že se jednou vymkne kontrole"
Rubínka zaryla drápy do země a naštvaně vyrazila z keře pryč, aby jí rodiče nezahlédli.
Proč by se měla vymykat kontrole?! Udělá jednu chybu a už jí soudí?! Kdo jsou, že na to mají právo?!
Zlostně prskala a vyběhla z údolí, skulinou, kterou protékala voda a kde byla jenom párkrát.
Potůček jí zchladil tlapky, proud tu byl docela silný, ale ne moc.
Rubínka ani nevěděla kam jde, ale najednou jí podklouzli tlapky, a ona narazila hlavou do kamene.
Před očima se jí roztančily hvězdičky, voda jí natekla do uší a nosu, narážela do stěn a proud jí unášel pryč.
Snažila se zastavit, ale byla moc malátná.
Najednou do něčeho narazila, před očima se jí zatmělo a ona ztratila vědomí.

První kapitola je kratší, ale musela jsem to useknout tady XD

Tak co, jak se vám to líbí? Jo, hrozná nuda, blá blá XD

Zatím ahuuj^^