Dcera krve[POZASTAVENO]

Prolog:

Nenáviděla to tu.
Černá lištička neměla jméno. Nikdo tady ho neměl.
Ležela ve studené kleci, poslouchala jak kapky deště bubnují do střechy nad ní a přemýšlela, jestli se někdy dostane na svobodu.
Vedle ní, nad ní a pod ní byli naskládáné další klece s dalšími liškami.
Třásli se zimou a strachem o svůj život.
Černá lištička tu byla jediná, všechny ostatní byli šedé nebo zrzavé. Proto byla tak vzácná.
Říkalo se tady tomu liščí farma.
Když se tu nějaká liška narodila, počkali si až dospěje a pak jí zabili a stáhli z ní kožich.
Černá lištička se při té představě zachvěla. Nikdy nepoznala svět tam venku.
Jakmile se narodila, šoupli jí s její matkou a sourozenci do klece, a jakmile byli dost staří aby se o sebe postarali, rozdělili je.
A matku stáhli z kůže.
Černá lištička se celá třásla zimou, to že nad nimi byla střecha, která je chránila před deštěm neznamenalo, že je chránila i před zimou.
,,Včera si přišli pro tu bílou" slyšela povídat si jednu lišku asi jejího věku s jinou liškou. ,,Měla krásnou srst a byla moc hodná. A včera večer si pro ní přišli. Chuděrka, byla hrozně zmatená"
Druhá liška soucitně zabručela.
Černá lištička zahlédla bezsrsté kteří je tady věznili, v rukách misky s odporně zapáchajícím žrádlem.
Povzdechla si a jen smutně sledovala, jak jeden přišel k ní a otevřel dvířka. Byla v pokušení vyskočit ven, jenže jednou to udělala jedna liška a oni jí zastřelili.
Bezsrstý jí hodil do klece misku, většina se vysypala lišce pod ní na hlavu.
Zavřel dvířka a šel dál. Černá lištička se a ni na misku nepodívala a položila si hlavu na tlapy.
Když se setmělo a lištička se opřela o dvířka, mírně se pootevřeli. Vykulila oči a strčila do nich. Se s křípotem se otevřeli a ona se snažila zakrýt vzrušení.
Srdce jí bušilo a celá naježená opatrně vyskočila ven.
Dopadla na studenou kamennou podlahu a vzápětí uslyšela hukot ostatních lišek. Povzbuzovali jí, přáli si aby je osvobodila.
Nabila sebevědomí a přikývla. Sotva se však vydala k první kleci, uviděla světla bezsrstých.
Zachvátil jí hrozný strach a její jediná myšlenka byla: Nechci se vrátit do klece!
Proto v panice utekla a zmizela v noci.

Nikdy nepocítila dotyk trávy, bylo to pro ní něco nového.
Nikdy neviděla hvězdy, stromy, nic. Celý život žila v kleci.
Ale teď byla konečně volná!
Nezastavila, dokud si nebyla jistá, že jí bezsrstí nesledují. Cítila se vůči těm druhým liškám provinile, ale zapřísáhla se, že je jednou zachrání.
S tím se vydala dál.

Od liščina útěku uběhlo pár měsíců, a ona našla liščí smečku, která jí přijala a dala jméno Asana.

Asana vylezla z liščí nory a na její černý kožíšek dopadli paprsky slunečního světla.
Nadechla se lesního vzduchu a pousmála se. Nikoho už nikdy nenechá, aby jí o něj připravil.
Viděla jak vstává zbytek smečky a tak se posadila a čekala až se vzbudí Dráp.
Hierarchie v jejich liščí smečce byla složitá, dlouho jí trvalo jí pochopit.
Tlapa je vedla, vždycky to musela být samice. Dráp byl vždy samec, on rozděloval hlídky a lovecké výpravy.
Oko mohla být samice i samec, byli to léčitelé.
Hned po nich byli lovci, mezi nimi i Asana. Natože většinu života prožila v kleci, se naučila velmi dobře lovit. Další hlídky, kteří hlídkovali na hranici jejich území.
Byli tu i matky s liščaty.
A poslední byl Ocas, nejnižší ve smečce. Musel to být vždy samec, čistil nory.
Asana zahlédla Troma který byl Dráp a vyrazila k němu.
Dráp si přivolával lovce k sobě a řekl: ,,Dnes půjdeme na lov všichni"
Lovci se po sobě pobaveně podívali a Asana se vzrušeně naježila.

Konečně vyrazili. Tiše kráčeli lesem, sluneční paprsky jim přes koruny listnatých stromů padali na záda.
Asana se v té skupině barevných lišek cítila divně.
Nikdy jí to tak nepřišlo, ale když viděla ty zrzavé a stříbřité barvy, připadala si temně. Zatímco jejich srsti se leskli, její jakoby tlumeně zářila.
Potřásla hlavou a větřila pachy.
Cítila nasládlou vůni nedalekého potůčku, dva dny starou stopu jezevce, a všeobecný lesní vzduch.
Snažila se soustředit na čerstvé pachy, a ucítila myš.
Kývla na ostatní, aby šli dál, že se o ní postará a oddělila se od nich.
Přikrčila se, stébla trávy jí šimrala v čumáčku.
Našlapovala tiše, opatrně kladla tlapky před sebe s dokonalou přesností.
Za chvíli uviděla myš, která se zrovna čistila a ona napjala svaly. Ve správnou chvíli vyskočila, ocasem kormidlovala svůj let a zakousla myš.
Rychle jí usmrtila, aby se netrápila a pak se vesele rozhlédla.
Našla skulinu mezi kořeny, tak si tam myš schovala a šla hledat zbytek lovců.
Sledovala jejich pach a došlo jí, že se rozdělili na dvojice a tak. Nejspíš šli každý lovit sám, pomyslela si a nijak zvlášť jí to nevadilo. Vyrazila k potůčku a při tom přemýšlela.
Nebyl den, kdy by nepřemýšlela, jak zachránit lišky z té hrozné farmy.
Jenže neměla jak. Nebyla Tlapa, nemohla vydávat rozkazy. Přála si aby měla něco, čím by je mohla zachránit. Nikomu by nepřála aby si prožil to co ona, a rozhodně by nechtěla aby tam někdo další umřel.
Když došla k potůčku, a koukla na ty líné vlnky, zvedl se v ní hněv.
Život vesele plyne dál, zatímco na liščí farmě se umírá. Ona by je zachránila! Jenže nemá jak! Proč neexistují nějací liščí bohové?! Slyšela že kočky mají jakýsi Hvězdný klan, vlci jakousik Úžasnou Vlčici a podobně.
A lišky?! Ty nemají nikoho!
Přesně v tu chvíli jakoby jí projel blesk, srst se jí naježila aniž by si to uvědomila a ona se propadla do bezvědomí.

Když otevřela oči, musela je okamžitě zavřít, jelikož jí ozářilo tak ostré světlo, že měla pocit že nejspíš oslepla.
Když se je opovážila zase otevřít, byla zář snesitelnější, i když rozhodně jasnější než by měla být.
Unaveně zvedla hlavu a rozhlédla se. Stále ležela u břehu potůčku, slunce bylo pořád na tom stejném místě.
Překvapilo jí, že hodně věcí s jejím vnímání se změnilo.
Dokázala rozeznat žilky listů, i když byla několik liščích délek daleko, světlo bylo velmi ostré a viděla tolik věcí které jí dřív unikali.
Také pachy byli jasnější, cítila dokonce několik, co, jak usoudila patřili hmyzu.
A sluch měla dokonalý, slyšela každé pohnutí trávy ve větru.
Měla pocit že jí praskne hlava.
Co se to děje?
Postavila se na nohy a překvapeně uskočila, když se pod jejíma tlapkama objevila kaluž vody. Čisté vody.
Ještě více jí vyděsilo, že když uskočila dozadu, z potůčku vytrskl gejzír vody.
Nechápavě se podívala na své tlapky, pod kterými se zase tvořila voda.
Sotva si stoupla jinam, pod ní se zase objevila voda.
Rozběhla se pryč, nechávala za sebou kaluže vody.

Nevěděla jak to vysvětlí smečce. Jakmile si někam stoupla, pod tlapkami se jí objevila voda, když udělala nějaký prudký pohyb, ze země vytrskl gejzír, a když cítila nějaké silnější pocity, jako radost, vztek, smutek a podobně, začalo pršet.
Lišky si začali říkat že je prokletá, ráno se probouzela v kaluži vody. A nebylo to kvůli tomu, že by měla problémy s močením.
Uplynulo pár dnů, ona se snažila dostat své schopnosti pod kontrolou. Musela se neustále soustředit, aby se jí pod nohama neobjevila voda a stále přemýšlela, kde se to v ní vzalo.
A pak nastal ten den.
Naštvala se, jelikož zrovna slyšela dvě hlídkařky Alasse a Vulen jak jí pomlouvali a tvrdili že je démon.
Šla zrovna přes tábor, vše v ní vřelo zlostí a přestala se kontrolovat.
Kolem ní vytrysklo pět gejzíru z vařící vodou a lišky začali poplašeně křičet.
Asana to nevnímala, cítila jen jak do ní proudí moc. Nekonečná, ohromná moc.
Gejzíry vody se začali vlnit a spojili se v jednoho velkého, vodního hada, který vyrazil proti Alasse a Vulen. Dřív než se jim něco stalo, někdo Asanu srazil na zem a voda se rozplácla na zemi.
,,Pusť mě!" Zavrčela a ten někdo jí kupodivu nechal.
Vstala a pohlédla na smečku, která se zdráhavě shromáždila kolem ní. V očích měli strach a Asaně se stáhlo hrdlo. Měl strach z ní.
Propukla vřava, většina lišek žádala, aby Asanu vyhodili ze smečky.
Ona jen tupě zírala do země, neschopna nic dělat.
,,Asano" oslovil jí nějaký jemný hlas a ona zvedla hlavu, aby spatřila Tlapu.
Stříbřitá liška se na ní smutně dívala a Asana ztuhla. Poznala co ten výráz znamená.
,,Asano" řekla znova a smečka se utišila, i když se sem tam ozval nějaký šepot. ,,Jistě chápeš, že tě nemohu nechat dále ve smečce. Jsi hrozba"
Asaně se zamlžilo před očima. Tlapa... Ona jí vyhazuje!
Nechápala to. Co bude dělat?
Asana poslušně sklonila hlavu, vrhla poslední pohled na smečku a vyrazila navždy z tábora.

Konečně první kapitola XD
Tak co? Jak se vám líbila?

Za nápad s těmi liškami moc děkuji WendigoQueenCZ ❤❤

Zatím ahuuj^^