Dcera krve[POZASTAVENO]

4.Led

Rubínka tam nechtěla být.
Byla pozorovatel.
A přesto se nemohla ani pohnout, aby se od té hrozné podívané odtrhla.
Viděla svojí matku, která zabijí.
Nebylo to přesně tak, jak se to stalo, jelikož nikdo přesně nevěděl jak byli zabiti, o to byla její noční můra horší.
Její matka, obrovská jako vlk se tyčila nad zkrvaveným tělem bezvládných koček.
Pak se na ní otočila a Rubínka zatajila dech.
Nebyla to Půlnoc.
Ale ona sama.
Chtěla křičet, ale nemohla, její druhé já k ní přicházelo pomalým, téměř znuděným krokem.
A pak se výjev změnil.
Rubínka za to byla tak ráda, že si nejdříve neuvědomila, kde to je.
Stála v hustém jehličnatém lese, který vypadal jako ten na území Sovího klanu, i když to mohl být jakýkoliv jiný.
Před ní stál bílý kocour, asi ne o moc starší než ona sama a podezřele podobný Chladnému měsíci. A měl na čele stříbřitou hvězdu.
,,Kdo jsi?" Zeptala se Rubínka s přimhouřenýma očima a podrážděně mrskala ocasem.
Kocour zamrkal, jakoby se divil že na něj mluví. ,,To bych se měl ptát spíš já" namítl zmateně. ,,Tohle je můj sen!"
Rubínka měla pocit, že jí něco zásadně uniká.
,,No to těžko" odfrkla si a tohle jí začalo nudit. ,,To samé bych mohla říct já!"
Kocour vypadal že mu došlo něco, co jí ne, což Rubínku podráždilo, ačkoliv věděla že je to sen.
,,Jmenuji se Led, jsem ze Sovího klanu!" Řekl naléhavě, jakoby to bylo smrtelně důležité. ,,Prosím tě, pokud existuješ a nejsi výplod mé fantasie-"
,,Ne to opravdu ne" ušklíbla se Rubínka.
,, -tak jdi zítra, až bude slunce nejvýše k hranicím. Teda z jakého klanu jsi?" Zeptal se Led.
,,Z Havraního" odpověděla Rubínka pyšně, ale najednou se scéna zase změnila.
Zahlédla řeku, ale víc jí zaujala postava, sedící u ní.
Připomínala kočku, ale Rubínka věděla že je to liška. Vypadala zvláště-nemyslela si, že je normální aby měli lišky černé zbarvení.
Rubínka přistoupila k ní, ale tentokrát to vypadalo, že jí nevidí ani neslyší, narozdíl od Leda.
Kolem ní byla kaluž vody a Rubínka znechuceně nakrčila nos v odmění, že se jedná o moč. Pak jí ale došlo, že je to čistá voda a vrtalo jí hlavou, proč si sedla do kaluže.
Najednou si všimla že na vodě je něco divného.
Podivně vířila, zvedala se do vzduchu, vlnila se jako had a pak zase padala.
,,Ach" povzdechla si liška žalostně a Rubínku její hlas poplašil. ,,Kdy tohle skončí?" Zeptala se tiše.

Rubínka se probudila, s nepříjemným pocitem.
Nevěděla co jí znepokojilo nejvíce. Pohled na sebe když zabijí, Led nebo liška.
Všimla si že Šedík na ní jako vždy vrhá nepřátelské pohledy a dodal: ,,Mluvila si ze spaní! Nedalo se spát!" Zavrčel a nabručeně odešel.
Rubínka ho neznala a neměla potřebu se s ním seznamovat, a tak nevěděla, že jinak je to velmi plachý kocour.
Jeho slova jí ale poplašila. Co všechno řekla?
Hledala pomoc u Sněženky a Mrázky, ale ty ještě spali, takže je nechtěla rušit.
S povzdechem vyšla z doupěte a zašmušile kráčela k doupěti válečníků, odkud zrovna vycházela Škeble.
Když si všimla jejího výrazu, naklonila hlavu na stranu a Rubínka jen zamumlala: ,,Špatné sny"
Den se hrozně vlekl. Rubínka by obyčejně byla nadšená, když jí Škeble říkala rozdíl mezi lovem myši a králíka, hlavně praktická část by jí bavila, ale teď byla ponořená do svých myšlenek, že to sotva vnímala.
,,Jak se stopuje myš?" Vypálila na Rubínku Škeble znenadání a ona sebou poplašeně trhla. Dívala se na ní červenýma očima plnýma hlubokého zmatku.
Přemýšlela co by to asi tak mohlo být, ale nemohla si nevšimnout nespokojeného výrazu na učitelčině tváři.
,,Zlehka našlapovat?" Zkusila to Rubínka a Škeble trochu rozmrzele, ačkoliv s lepším výrazem přikývla. ,,Vnímej mě, ano?" Zeptala se, a Rubínka přikývla.
,,Musíme zlehka našlapovat, protože králík ucítí náš pach dříve než nás uvidí ale myš vnímá otřesy půdy pod našima nohama dřív než zachytí jakýkoliv pach" vysvětlila Škeble a Rubínka se snažila dávat pozor.
Když probraly snad všechny možné způsoby plížení, poslala jí Škeble na lov.
Slunce líně plulo na obloze, a blížilo se k nejvyššímu bodu.
Vzduch byl chladný a Rubínka trpce přemýšlela, co si asi Škeble myslí že chytí.
Nechtěla jí zklamat, ale musela se ujistit, jestli měl Led pravdu.
Vyrazila k hranicím se Sovími, a pro sebe se usmála.
Má teprve druhý den výcviku, a už teď porušuje pravidla.
Pokoušela se zároveň zachytit pach kořisti, ale nemohla se soustředit.
Aby přiznala pravdu, sny se jí skoro nikdy nezdály, a když ano, většinou šlo o lov nebo hru se sestrami.
Proto jí to tak rozhodilo. Jak se dozvěděla od Škeble a Zlatky, léčitelky měli sny poslané Hvězdným klanem, ale ona si byla jistá že léčitelka není.
Konečně se dostala k hranicím, a uvažovala, jaké místo Led myslel. Mohl být někde úplně jinde, ale nějaká podivná shoda náhod zařídila, aby tomu tak nebylo.
Za chvíli zahlédla bílého kocoura, mohl být jen o něco starší než ona sama.
Když jí uviděl, hlasitě zaklel. ,,No to snad ne!" Zavrčel a Rubínka obezřetně přišla blíž.
Led hleděl na oblohu a podrážděně mumlal: ,,To mi nemůžete dát někdy pokoj?!"
Rubínka si odkašlala. ,,Ehm, nemám tušení co po mě chceš, tak bys mi to mohl říct, ne? A proč si byl v mém snu?"
,,To se snažím zjistit" ušklíbl se Led a pohlédl na ní modrýma očima.
Rubínka sebou trhla. Vypadal jako Chladný měsíc, jen příjemněji.
,,Neznám tě" přiznal a Rubínka se uchechtla. ,,Kdo jsi, že si myslíš že znáš všechny Havraní?"
Led zamyšleně mrskl ocasem. ,,Syn Chladného měsíce" řekl po chvíli.
Rubínka ohromeně ustoupila, snažila se tomu nevěřit, ale ta podoba byla nezaměnitelná.
Stála před stělesněním z jedněch matčiných zločinů.

Hmmm...

Teď zjistím že už to nikdo nečte XD
Ale můžu si za to sama, vydala jsem kapitolu kdo ví kdy.

Tak tady jí máte!

Zatím ahuuj! XD