Králíček z laboratoří (Opravuje se)

4

Vyděšeně jsem se jí dívala do očí. V tu chvíli jsem musela vypadat vážně bezmocně. Válela jsem se na zemi, podpírala lokty, abych nespadla a vlasy měla od toho kutálení všude po obličeji. Paní Winstonová si dřepla, aby se mi výškou trochu vyrovnala, ale i tak se na mě dívala tím povýšeným pohledem. "Když sem tě viděla v tom autobuse, říkala jsem si, že jsi ta nejslabší z nich, ale teď mám dojem, že budeš jedna z těch, kteří se udrží až do konce." Posmívala se mi a její zvláštní pohled jí nemizel z očí. Jako bych jí v tu chvíli mohla vidět přes ty oči, až do duše, jako bych mohla najednou vidět všechno, co skrývala. Znovu se mi zatočila hlava, ruce se mi podlomily a já se zhroutila na zem. Obličej jsem měla rozplácnutý o ledovou podlahu a celé tělo jsem měla najednou tak slabé, že jsem se zmohla na pouhé mělké dýchání. Mrtvým pohledem v očích jsem sledovala paní Winstonovou, jak se zvedá a odchází. "Zítra jí už chci mít připravenou, začneme s ní. Chci aby tam byli všichni." Slyšela jsem ještě, než jsem mimovolně zavřela oči a upadla do kómatu, které mi poskytovalo klidnou náruč tmy a ticha.

25.5. 2020

Slyšela jsem otvírání dveří a něčí kroky. Stěží jsem se převalila z leže na zádech na bok. Trochu jsem pootevřela víčka, ale hned je zase zavřela, jelikož mě do očí uhodilo na mé poměry\ silné světlo. "Vstávat, nehodlám tě tady zvedat!" Zařval na mě někdo a následně jsem ucítila obrovskou bolest v břiše, kopl mě do břicha. Sykla jsem a schoulila se do klubíčka, do očí se mi znovu nahrnuly slzy bolest. Voják mě popadl za vlasy a vytáhl mě za ně do stoje. Vyjekla jsem a nějak se donutila zůstat stát. Voják mě popadl za pouta na rukou, kterých jsem si ani nevšimla, že je mám. Táhl mě násilím za sebou a já pomaleji klopýtala za ním. Pokaždé, když jsem se zastavila, abych dopřála nohám alespoň malý odpočinek, škubl za pouta a tím mě donutil klopýtnou ještě víc.

Vešla jsem do nějaké místnosti, co mi vzhledem připomínala umývárny, jaké měli v jednom táboře, kde jsem jako malá byla s rodiči. U jednoho ze sprchových koutů stála žena a vedle sebe na stolu měla nějaké oblečení, hřeben a nůžky. Byla jsem zmatená a vyděšená zároveň, divým se, že jsem v tu chvíli neumřela strachy. Voják mi sundal pouta a odešel za dveře. Jen jsem modrýma očima pozorovala tu žena a čekala, jelikož jsem nevěděla, co dělat. "Sundej si všechno oblečení a dělej, nejsi jediná koho mám dneska ještě na starost." Promluvila na mě ostře a já strnula ještě víc, než to bylo možné. Nechtělo se mi svlékat a ještě před ní. "Tak bude to." Zaburácela na mě a jako by mě tím probrala z transu. Neochotně jsem se začala svlékat, až jsem zůstala jen ve spodním prádle. "Proboha tak už tam vlez takhle." S tím mě strčila do sprchového koutu bez závěsu.