Králíček z laboratoří (Opravuje se)

7

Rychle se na mě otočila, ušklíbla se a zase se pohledem vrátila k ostatním. "Ale asi by jste toho chtěli vědět víc, co?" Nadhodila otázku a čekala, co se stane. Všichni mlčeli, jak jinak, pohledy měli skloněné k zemi a propalovali jí pohledem. "Jenže já vám nic víc říct nemůžu, ani to nepotřebujete vědět. Jediné co potřebujete, je vůle a odhodlání přežít, když to tady zvládnete, možná vás necháme se stát vojáky A.P.L.E.u." Rychle se otočila na podpatku a podívala se na mě. Postavila se před ovládací pult a stiskla nějaké tlačítko. Stroje po mojí levé i pravé straně se rozpohybovaly, bodce na nich se vysunuly a bylo vidět, že to jsou jehly s průhlednými hadičkami, které vedly od stroje. Dva muži v bílém ke mě přistoupili, každý z jedné strany a přisunuli stoje blíže ke mě. 

Paní Winstonová zmáčkla další tlačítko na ovládacím pultu a stoje mi do paží zabodly všechny jehly. Vyjekla jsem, ale můj křik byl utlumený roubíkem v mojí puse. Jeden z mužů mi ho vytáhl a já se pořádně nadechla pusou a pokoušela se na jazyk zachytit, co nejvíce vjemů, abych už tolik necítila pachuť roubíku. "Hodně štěstí Wendy." Popřála a já ucítila mírný tlak vycházející z hadiček. Podívala jsem se na jednu stranu a vytřeštila oči, až jsem měla pocit, že se mnohonásobně zvětšily. Hadičkami proudila nějaká pro mě neidentifikovatelná tekutina se sytě karmínově rudou barvou, která se tvářila jako něco, co mi ublíží. A taky že to byla pravda.

Jen co tekutina doputovala hadičkou, přes jehlu až k mojí ruce, v pažích se mi rozlila neskutečná bolest a pocit horka se okamžitě střídal s pocitem neskutečné zimy. Prvních pár vteřin jsem si říkala, že to vydržím, že nebudu křičet, ale jen co se mi bolest dostala do celého těla, začala jsem křičet jako smyslů zbavená. Ječela jsem přes celou místnost a možná jsem byla slyšet i dál. Nohama, i když jsem je měla připásané, jsem dupala do podložky a měla u toho pocit, že jí každou chvílí musím ukopnout. Celé tělo se mi klepalo a kapičky potu mi stékaly z čela společně se slanými slzami. Z jekotu už mě bolelo hrdlo, ale i tak jsem ječela dál. Pokoušela jsem se cukat pažemi, ale pokaždé když jsem jimi škubla, ucítila jsem ještě větší bolest v místech, kde jsem měla zabodnuté jehly. Jako bych cítila okolní pocity, strach, bolest, utrpení, ale hlavně strach. Slzy mi mimovolně stékaly dál po tvářích a máčely mi krk a okraj tílka. 

Bolest začala pomalu ustupovat a já konečně mohla alespoň trošku uvolnit napnuté svaly od křečí. Oči jsem ani nedokázala otevřít a tak jsem jen trhaně, ale zhluboka dýchala. Rty mi mírně zmodraly, ale znovu se vracely zpět do normálu. Klepaly se mi a já ani po chvíli nedokázala úplně zavřít pusu. Svět kolem mě jsem znovu začínala vnímat jen díky vjemovým smyslům, kromě zraku. "Odneste jí zpátky do cely a připravte chlapce číslo patnáct."  Promluvila Winstonová a já mohla cítit jak mě zbavují pásů, které mě držely na křesle.