Králíček z laboratoří (Opravuje se)

10

Seděla jsem na ledové podlaze, v rukou si žmoulala krátké šedivé šortky, co jsem dostala předtím. Byla mi zima, přesně jak jsem tušila. Znovu jsem slyšela kroky těžkých bot. Když toho kluka odvedli, tak tu chvíli nikdo nebyl, jenže pak začali přivádět ostatní. Ani nevím, kdy je odvedli, asi jsem musela ještě spát. Všichni kluci vypadali stejně jako předtím, ale všechny holky měli ostříhané vlas. Pokusila jsem se prostrčit obličej mezi mřížemi, ale moc platné mi to nebylo. Když všichni přišli blíž, tak nějak jsem rozpoznala obličej Laslie, teda myslím, že to byla ona. Měla celý pomlácený obličej, do kterého jí padaly špinavé blond vlasy. Kůži měla až nepřirozeně bledou, ale na některých místech měla zarudlé flíčky, jako by jí tam někdo něčím tenkým a ostrým bodal.

Když procházeli kolem mě, voják který jí držel za levou ruku, si mě všiml. Jednou nohou mě kopl do obličeje a se slovy 'zůstaň tam ty špíno'. Spadla jsem na záda a chytla se za zasažený nos, který mi s určitostí musel začít rudnout. Měla jsem štěstí, že mě ho nezlomil. Otevřeli mříže do vedlejší cely a dívku tam pohodili. Nemohla jsem jí už vidět, tak jsem si to jen domýšlela. Když vojáci odcházeli, jeden z nich se ještě zastavil před mojí celou. "Ještě jednou budeš vystrkovat tu svojí hlavu ven přes mříže a čekej víc, než jen kopnutí do ksichtu." Pohrozil mi a pak oba v tichosti odešli. "Wendy?" Ozvalo se z vedlejší cely a já už s jistotou věděla, že ve vedlejší cele je Lasile. Zamručela jsem na souhlas a napjatě čekala, co se ozve dál. "Podej mi ruku, prosím." Čekala jsem spoustu věcí, ale tohle ne. Netušila jsem jak na to reagovat, ale i tak jsem prostrčila ruku skrz mříže a s pomocí bříšek prstů jsem putovala po ledovém betonu, než moje hmatové polštářky narazily na teplo lidského těla. Propletla si se mnou prsty a ty moje stiskla, jako by se bála, že se najednou rozplynu jako vzduch a nechala jí tady samotnou. Stisk jsem jí opětovala a tím jí dala najevo, že tady rozhodně není sama.

Těžké kroky mě vytrhly ze spánku, vlastně mě tu ruší celkem často. Ztěžka jsem otevřela víčka a skrz ně sledovala dění za mřížemi. Slyšela jsem, jak někdo něco táhl po zemi, něco velkého a těžkého. Tvářila jsem se, jako že pořád spím, ale uši jsem měla napnuté. Konečně jsem mohla něco vidět. Voják šel a to co za sebou táhl, byla nějaká postava. Voják otevřel dveře od cely naproti té mé a vhodil tam toho chlapce. Zamkl za ním a odešel. Ten kluk tam jen ležel, jako by byl jen panenka na hraní, co nemá vlastní vůli. I přesto to, že jsem si ho mohla prohlédnout jen chvíli, dokážu zcela jistě říct, že mu udělali něco jako mě. Ale podle toho, že ho sem museli dotáhnout, do muselo být mnohem horší. Bylo mi najednou divně, jako bych najednou cítila všechny pocity kolem mě. Tu zlost, strach, chtivost, bolest, všechno jako by mě pohltilo.