Králíček z laboratoří (Opravuje se)

8

Jen co mě zbavili posledního pásu, který jsem měla kolem pasu, sesunula jsem se na zem jako rozteklé želé. "Zvednete jí." Její hlas do mě řezal, jako bych byla jen měkká tkáň na mojí ruce a ona jedna z jehel, co se mi zabodla pod kůži. Ruce mě vyzvedly ze země a já znovu ucítila, jak mě celé tělo bolí a křičí o pomoc i když jí nemůže dostat. Mojí kůži spalovaly horké doteky dlaní a škvařili mojí pokožku jako žhavé uhlíky. Bylo to, jako se sprchovat pod vařící vdovou, chvílemi máte pocit, že je ledová, ale chvílemi zase úplný opak. Mimovolně jsem zasténala bolestí, abych si alespoň trochu ulevila, když jsem nedokázala mluvit. 

Slyšela jsem, jak se za námi zavřely dveře a chvíli byl klid, jen co voják zahnul za roh uslyšela jsem křik. Srdce rvoucí křik, který vycházel odněkud zpoza vojáka. Nedokázala jsem přesně identifikovat komu patří a jestli vůbec vychází z té místnosti, kde jsem předtím byla i já. Co já vím, třeba je tu i více lidí, jako jsem já nebo moji spolužáci. Unesené děti, které tu jsou na pokusy, aby se stali lepšími. Aby se stali lepšími, tak nesmyslná věta. Každý se chová nejlíp jak může v tu danou chvíli, neexistují lidé, kteří jsou lepší jak ostatní. Všichni jsme stejně cenní, jen někdo je prostě neschopný to pochopit nebo prostě chápat ani nechce.

Celou cestu jsem tiše sténala, ale k ničemu mi to nebylo. Byly to jen a pouze zvuky, které jsem vyluzovala. Nejhorší byl konec mojí cesty, pohození na podlahu, jako bych byla jen hadr na utírání země. Polohlasně jsem vykřikla a zůstala ležet. Dopadla jsem totiž na levou ruku, kterou jsem předtím škubala víc, tak jsem teď měla taky víc rozcitlivělou. Schoulila jsem do klubíčka, tedy jestli se to za klubíčko považovat dalo a začala tiše vzlykat. V hlavě se mi hromadily strašné věci, co se staly, hromadila se mi tam bolest, která prostě křičela, že jsem jen slabý kus ve stádě, že tohle nemůžu přežít a i kdyby, nemůžu se už vůbec stát nějakým vojákem, na tohle nemám. Bolest přiváděla ještě něco, další děsivé scénáře toho, co se mi může stát. Další bolestné pokusy, kdy budu trpět, jako zvíře v kosmetickém průmyslu, kdy se ze mě stane zase jen jeden z pokusných králíčků v laboratořích farmaceutických společností, kdy prostě jen budu zvíře, co nemá život, nemá práva, nemá zhola nic.

"Hej, ty třicet šestko, slyšíš mě?" Uslyšela jsem klučičí hlas. Pomaloučku jsem se otočila, ale pořád jsem zůstávala ležet, jelikož jsem se na víc nezmohla. Koukala jsem se do očí klukovi, který byl vychrtlí a celý vpadal dosti pomláceně. Nedokážu odhadnout kolik mu bylo, možná to ani on sám nevěděl. Netuším, jak dlouho tu byl. "Viděl jsem jak tě včera přivedly, ty jsi Wendy, viď?" Položil mi další otázku, já jen trhaně přikývla a uslzenýma očima se dívala do těch jeho zelených. Byli klidné a to jsem nechápala. Jak může být v klidu, když je tady? "Wendy, to jsi křičela předtím ty?"