Králíček z laboratoří (Opravuje se)

23

7.6. 2020

A je to tady, začínám šílet, pořád jsem sama, ale v tom smyslu slova, že není nikdo na světě, kdo by za mnou mohl přijít. Je to jiné, než když jsem byla sama předtím, to ve škole bylo dobrovolné, ale teď bych dala cokoliv za dotek někoho, komu na mě záleží. Právě mě vlečou zpátky do mojí cely a to doslova. Voják mě pevně svírá za kotník a táhne mě, jako když předtím táhl Lukeho. Na tváři mám prázdný výraz a oči mám rozevřené, jako bych brala drogy. Levá tvář se mi dře o drsnou a neuhlazenou podlahu a vytváří se mi na ní zarudlý kruh. Dívám se do cel. Většina lidí sedí u stěny naproti dveřím a dívá se ven. Všichni mě skenují pohledem, někdy se dočkám pochopení, jindy lítosti, stačí si z pohledů jenom vybrat. Jeden pohled mě ale donutí přemýšlet. Je to kluk, má zelené oči, plné starosti. To je Luke, LUKE! Z chodidla mi vystřelil plamen a zasáhne vojáka obličeje. Ten mě okamžitě pustí a chytne za postižené místo. Mezitím se nemotorně zvednu a běžím zpátky k cele, kde jsem ten pohled viděla. 

Pohledem zkoumám každé dveře na levé straně, až je najdu. Sedí tam, hlavu má zase skloněnou a obličej zabořený do předloktí. Začnu jako smyslu zbavená mlátit do dveří pěstmi, i když mě to neskutečně bolí. Luke zvedne hlavu a když mě uvidí, jeho oči se rozšíří. "To jsem já, Luke, no tak, to jsme já Wendy." Křičím na něj a z očí mi tečou slzy. Nepoznám, jestli jsou to slzy štěstí, nebo slzy smutku, ale prostě bečím a křičím na něj dál. Okamžitě se zvedne ze sedu a jde ke mě. Svoje velké dlaně položí na sklo a něco říká, ale já mu nerozumím, neslyším ho. Svoje dlaně položím na protilehlé místo, kde jsou ty jeho, abych mu byla alespoň trochu blíž. Kroutí hlavou a z oka mu uteče jedna neposlušná slza, něčeho se bojí, moc se toho bojí, ale já nevím čeho. Neslyším ho, ale moc chci. Chci slyšet jeho milý hlas, ať už by mi říkal cokoliv. Uslyšela jsem vzdálené kroky těžkých bot, hodně vzdálených kroků. Někdo křičel, míhali se mi ty hlasy do sebe, nade mnou se rozsvítilo červené světlo. "Zastavit!" Rozezněl se chodbou hlas, hlasy a kroky utichli a ticho prorážel jen zvuk dechu, uřícených vojáků s těžkým oblečením a zvláštními zbraněmi. Dlaně se mi začali zapalovat a cítila jsem, jak sklo pod mými doteky měkne. "Objekte číslo 36, okamžitě se dobrovolně vraťte do cely, nebo budeme nuceni použít násilí." Informoval mě has toho chlapa, který řval 'zastavit'. Jednou rukou jsem se stále dotýkala skleněných dveří. "Když teď půjdu, nepůjdu dobrovolně." Oznámila jsem mu a s tím jsem se k němu otočila. "Počítám do deseti, pak budeme střílet. Jedna." Varoval mě a já se mu jen smála. Sklo pod mým dotekem tálo dál a dál, cítila jsem jak se jeho vrstva ztenčuje a je poddajnější. "Dva, tři." Ruka se mi probořila na druhou stranu a já zůstala stát.