Králíček z laboratoří (Opravuje se)

24

 "Odemkni si." Informovala jsem Luka a hodila po něm rychlý pohled, tvářil se zvláštně. To je vlastně poprvé, co mě slyší mluvit. "Čtyři, pět." Vytáhla jsem ruku ven a postavila se do obranářské pozice naproti všem těm mužům, zvedli svoje zbraně a mířily jimi na mě. "Šest, sedm." Jeho hlas stupňoval a bylo jasné, že mu pomalu dochází trpělivost. "Wendy, ať už chceš dělat cokoliv, neprovokuj je." Žádal mě Luke, ale můj mozek, ho nehodlal poslouchat. Skvěle, už to musím shazovat na mozek, jelikož lepší výmluvu nemám. "Docela by mě zaujímalo, jestli máš syndrom rytíře?" Prohodila jsem k němu rychle a vlasy mi vzplanuly. "Počkej, co?" Řekl rychle, než se mi na tváři objevil šílený úsměv. "Konec hry, hoši." Vykřikla jsem a poslala na ně plameny. Začala jsem se smát jako pominutá a nechala všechno hořet. Rychle jsem k nim doběhla. 

Strhávala jsem jim masky, co měli no obličejích a nechávala jim vyhořet ty jejich tváře. Ty oči, které viděli až příliš mnoho. Všude byl štiplavý kouř a plameny, ale mě to nevadilo. Pokaždé, když jsem se někoho dotkla vařící dlaní, smála jsem se jako šílená, byla jsem šílená, stala jsem se šílenou. Ale to mi nevadilo, jelikož jsem necítila bolest, už ničí. Bolest byla pryč, strach byl pryč, všechno co mi tak překáželo, emoce, to bylo jediné, čeho jsem se potřebovala zbavit. Nikdo nic neviděl, jen jasné plameny, ty vojáci, co vlastně byli. Jen pěšáci, kteří hrají por někoho výše postaveného. Zastavila jsem se v pohybu, takže jsem nechala spálit jako maso a oční bulvy, tak jsem i lebku proměnila v popel. Rozhlédla jsme se kolem sebe a pokoušela se najít velitele. Točila jsem se v kruhu, ale pořád jsme ho neviděla. Shodila jsem plameny dolů, ale nikdo v chodbě nebyl, nikdo až na Luka. Po zemi se válely ohořelá mrtvá těla, vojáků a chyběli jim obličeje. Vzduchem se nesl zápach, který mi vůní připomínal vepřové maso. Jak dlouho to je, co jsme vlastně neměla pořádné jídlo?

Jenže pak jsme prostě na jídlo zapomenou musela, jelikož se stalo něco, co mi přišlo zlváštní, ale pochopitelné. Jako by mě, ale najednou bolest našla znova, stál naproti mě a mířil na mě zbraní. "Wendy, musíš se uklidnit." Křičel na mě a díval se mi přímo do očí. Hlas měl pevný, ale ruce roztřesené. "Ale já jsme klidná Luke, jen chci pomoct." Ospravedlňovala jsem se před ním a udělala k němu krok. Jeho postoj v tu chvíli ještě víc znejistěl. On to musí pochopit, nechápe to, ale já mu pomůžu pochopit. "Chceš pomoct tím, že zabíjíš?" Jeho hlas byl stále hodně silný, ale už nekřičel, stále však pevně v roztřesených rukou svíral nabitou zbraň a tahle nevypadala, že by byla na uspávací šipky. "Zabíjím ty, co si to zaslouží." Ospravedlňovala jsem se dál a udělala další krok. "Nikdo si nezaslouží zabít, ani ty co zabíjí a už stůj." Znovu na mě křičel, bolelo mě ho vidět, jak na mě křičí a je naštvaný.