,,Mami vysvětli mi to prosím." Posadila jsem se k nám na pohovku, vedle táty. Teda vedle muže, který mě celý můj život vychovával a staral se o mě, myslím si že bych mu mohla říkat tati.
,,Tvůj táta, chci říct George, je tvůj biologický otec, ale nic víc. Celý život si strávila s náma." Ukázala na tátu a na sebe. ,,O všem co se dneska stalo víme, George mi před měsícem volal a všechno mi dopředu řekl."
,,Cože?" To si snad dělá srandu. ,,To tě jako nenapdalo mi to říct? Jen tak mezi řečí prohodit ´Hele Mayo dneska za tebou přijde tvůj pravej biologickej otec.´ to jsi nemohla?" Křikla jsem.
,,Dobře víš že nemohla. Chtěla jsem ti to říct a o tom že tě George překvapí ve škole jsem neměla ani tušení. Říkal sice že bych ti o všem měla říct co nejdřív, ale nevěděla jsem že to půjde tak rychle."
,,Počkat. Takže ty jsi věděla že se ke mě chce nějak veřejně přiznat a nic jsi mi o tom neřekla. Mami, nic proti, ale já bych to svý dceři řekla hned." Protočila jsem oči.
,,Zlato, nebylo to tak lehký." Ozval se táta. Hned jsem se na něj podívala.
,,Tati tobě to snad nevadí? Právě jsem se dozvěděla že nejsem tvoje dcera." Do očí mi vskočili slzy.
,,To není pravda!" Okřiknul mě. ,,Jsi moje dcera a vždycky jsi byla." Usmál se.
,,Víte o Gandádu?" Zeptala jsem se.
,,Bude to tak lepší, ber to jako praxi." Usmála se máma. ,,Bude to jen na pár dní." Ujistila mě a všichni jsme se zvedli.
,,Už je čas, měli by jsme jet." Oznámil mi George který na chvíli přišel do našeho obýváku. Přikývla jsem.
,,Bude se mi stýskat." Zamumlala jsem a měla jsem na krajíčku.
,,Pojď sem." Řekla máma a společně s tátou mě objala. ,,Milujeme tě." Dala mi pusu na čelo a pak už jsem šla.
Když jsem vyšla ven zase mi do obličeje mířili fotoaparáty. Usmívala jsem se, tak jak jsem to měla nařízené. Před barákem stál vrtulník, už jsem se ani nedivila. George mě vzal kolem pasu a vedl mě k němu. Ani jsem se nenadála a už jsem seděla vevnitř. Koukala jsem z okýnka a snažila jsem se myslet na chvíli kdy rodiče zase uvidím. Bude to jen pár dní, jak říkala máma.
Jeli jsme strašně dlouho, podle pilota, který si semnou asi jako jediný povídal to bylo přesně jen tři hodiny a pětatřicet minut. Protočila jsem s úsměvem oči, protože ten jeho sarkastický tón hlasu mě rozesmál. Jasně, JEN tři a půl hodiny.
Přiletěli jsme a na mě padla únava. Hned jak jsem vystoupila a vrtulník přestal dělat rachot jsem se rozhlídla a popravdě mě tu nic nepřekvapilo. Vypadalo to úplně normálně, tedy normálně jako výcvikový tábor. Všude kolem chlapy ve vojenském oblečení a někde i bez něj. Ou, vojáci běhající jen v tílku a teplácích? možná že to tu nebude tak hrozný. Usmála jsem se na malou skupinku běhajících mužů.
,,Nezakazuju ti to, ale dávej si na ně bacha." Usmál se pilot Frank, hned jak přišel ke mě. ,,Některý kluky znám dobře a jsou hodný, ale přece jen holky tu už dlouho nebyli." Šťouchnul do mě. Usmála jsem se.
,,Budu v pohodě, a musím přiznat že už jsem taky dlouho neviděla tolik chlapů na jednom místě." Rozesmála jsem ho a to jsem chtěla. Měl hrozně vtipnej smích a tak jsem se taky rozesmála.
,,Jdeme? Představím tě kapitánce." Mávnul na nás George a už mířil k bráně která se začala otevírat.
,,Ty tu pracuješ?" Zeptala jsem se Franka. On jen kývnul a pak ukázal na jednu budovu kde bylo velikým písmem napsáno SEKTOR 2.
,,Támhle. Cvičim tam ty kluky. Jsou to super kluci na to že některý z nich chvilku seděli." Vykulila jsem oči.
,,Cože? Oni tu jsou zločinci?" Zeptala jsem se tišeji. Prošli jsme bránou a já si prohlížela vnitřek.
,,Teoreticky jo, ale neber to tak černě, většina z nich si chce přilepšit a proto sem šli. Bylo jim to nabídnuto za dobré chování, dostanou se dřív ven a jakmile jim skončí smlouva vypadnou odsud, když budou chtít." Usmál se na mě a pak se zase rozesmál když viděl jak křivě vypadá můj obličej.
,,Bála bych se tu pracovat." Podotkla jsem a pak mi došlo že tu vlastně pracovat budu.
,,Slibuju že moji kluci na tebe nic nezkusí. Hele." Ukázal kousek od nás kde zrovna šla skupinka mužů, nechápala jsem jak jim mohl říkat kluci, byly aspoň o 5 nebo 6 let starší než já. Frankovi mohlo bejt tak kolem 40 ale i tak vypadal na míň. ,,To jsou oni." Pečlivě jsem se na ně zaměřila. Byly vážně pěkný! Páni. ,,A Rob, to je jeden z nejlepších. Když tu nejsem zaskakuje."
ROB?! To jméno mě bouchlo do hlavy a já vykulila oči. ,,Rob?" Zašeptala jsem.
,,Jo, neboj, je to hodnej kluk." Podotknul Frank.
,,Mayo!" Křiknul na mě táta. Ale já jsem stála na místě a pořád koukala na skupinku kluků, jakmile se ozvalo moje jméno jeden z nich se na mě otočil. Bože, to ne. Naše pohledy se setkali a já jsem nebyla schopná nic dělat. Jen jsem tam na Roba koukala a nechtěla věřit tomu že ho zase vidím. Muž který mi zachránil život, je tady. ,,Mayo!" Při druhém křiknutí jsem se probrala z transu a s malým zamrkáním jsem se vydala za tátou, Frankem a jednou ženou ve vojenském obleku s malým čepečkem.
,,Kapitánka Gabrielová." žena mi podala ruku a já jsem se naposledy ohlédla za tim klukem, jak říkal Frank. Pořád na mě koukal a viděla jsem jak do něj muži kolem strkaj ať vnímá. Radši jsem pohled odvrátila a usmála jsem se na ženu předemnou. Byla sjem si 100% jistá že je to Rob, ten Rob, který mi zachránil život.
Na obrázku je Frank..
