Vyšla jsem z budovy a hned na to jsem se zastavila. Už byla tma. Sakra, jak teď najdu můj příbytek? Zatla jsem pěsti a vydala jsem se zpátky do ošetřovny. ,,Tetičko?" Zavolala jsem. Slyšela jsem jak se ještě pořád baví s Robem. Přišla jsem tam a modlila jsem se abych neslyšela něco co bych nechtěla slyšet. ,,Promiň jen nevím kde mám přespat." Řekla jsem a zapla jsem si svetr. Opravdu jsem nechtěla ale Robovo pohled do země mě trochu rozesmál. Styděl se? Nevím, ale vypadalo to opravdu roztomile.
,,Zlatíčko vůbec netuším kde dnes přespíš." Posmutněla teta. ,,Zavolám tvému otci." Řekla a vytáhla telefon. Rob furt koukal do země a nebo zkoumal svou zavázanou ruku. Měla jsem mu sto chutí říct ať si to nechá, tak jak to má, nebo to ještě nějak rozváže. ,,Ahoj, tady Berta. Neřekl jsi Maye kde spí." Řekla teta do telefonu. ,,Co?!" Křikla. ,,Fajn, dobře, díky. Tak zítra ahoj." Zavěsila a smutně se na mě usmála. ,,Bohužel na to kde spíš zapomněl a tak trochu tu není žádná volná chatka, ale mohla bys přespat tady, než se to teda vyřeší..." Řekla a já jsem se na ní děkovně usmála.
,,Blbost!" Křiknul Rob a my jsme se na něj obě dvě podívali. Rychle jsem vrtěla hlavou aby nechal toho co chce říct, došlo mi že zase vymyslí něco úžasného. V ironii myšleno. ,,Nenechám tě spát tady." Mrknul na mě, zase! Zase na mě mrknul, hajzlík. Protočila jsem oči a nasadila vražednej výraz. V tom se na mě ale podívala Berta. Usmála jsem se, široce.
,,No..." Řekla jsem, nebo jsem se spíš snažila říct. ,,Mě to nevadí." Odmítala jsem.
,,Ale mě jo, je to tu hrozný. Nic proti." Usmál se na Bertu a pak se zase zaměřil na mě. ,,Půjdeš ke mě." Řekl nakonec a vstal z postele. Vykulila jsem oči a Berta se zasmála.
,,No není on dokonalý, je to tím pádem všechno vyřešené." Zatleskala a se svým optimismem se odebrala k malé ledničce. Přešla jsem rychle za Robem a hrubě jsem ho bouchla mezi žebra. Zasyčelapředklonil se, takže ho to aspoň trošku zabolelo. Teta se na nás hned otočila a tak jsem improvizovala.
,,Bože, Robe je ti něco?!" Vykřikla jsem a dělala jsem jako že ho podpírám. ,,Myslím že je mu špatně, radši už půjdeme, děkujeme za všechno tetičko." Usmála jsem se na ní a rychle s o mě opřeným Robem vyšla ven. Teta nijak neprotestovala a já nemohla uvěřit že souhlasila s tím že přespím u Roba. ,,Tak kde bydlíš?" Zeptala jsem se. On se usmál a ukázal na jednu z chatek kolem. Z každé chatky svítilo malinké světlo a osvětlovalo malinkou verandu. Bylo to hrozně pěkný.
Došli jsme tam bez jediného slova. Šla jsem první po malinkých schodech na verandičku a cítila jsem na sobě jeho pohled. ,,Opovaž se na ten zadek šáhnout." Řekla jsem mu a sama pro sebe jsem se usmála.
,,Jen koukám, nic víc. Zatím." Dodal, já jsem se nahoře zastavila a s úsměvem jsem se na něj podívala. Zastavil se hned předemnou na předposledním schodě, takže jsme byly teď stejně vysoký. Když jsem tak koukala do těch jeho očí, úsměv se mi ztrácel. I on najednou zvážněj. Bože, ne, tuhle situaci ne. Pomalu zvedal ruce a přejel mi po stehnech až k bokům, zadečku se ani nedotknul. Moje ruce instinktivně vystřelili za těma jeho. Měl je horký, přesně jako v ošetřovně. Sakra vždyť ho ani neznám! Neměla bych tu vůbec bejt.
,,Neměla bych tu vůbec bejt." Zašeptala jsem kousek od jeho hlavy.
,,Něměla." Souhlasil a přiblížil se ještě víc. Moje srdce si dělalo co chtělo, jen zpomalit se nedalo. Hned mi naskočila husí. ,,Ani já bych tu neměl bejt." Řekl. Podívala jsem se z jeho rtů, na který jsem koukala bez přestávky, do jeho očí, modrých.
,,Robe..." Chtěla jsem něco říct, ale to už byla jeho ústa na mých. Jak já jsem tohle chtěla, už když jsem ho vidla v našem domě se zbraní vruce jsem si říkala jak asi jeho rty chutnají, hned po tom co jsem si říkala že asi umřu. Přesně tohle si říkám i teď. Za tohle všechno shořím v pekle. Vzal mě pod zadkem a trochu mě nadzvedl aby mohl vyjít všechny schody a být zase vyšší než já. Hned jak mě položil na vlastní nohy jsem mu dala ruce do vlasů a nechtěla jsem ho pustit. Nechtěla jsem, aby se odtáhnul, ani aby se nadechnul. Líbal tak skvěle, božsky, úžasně. Zapojila jsem jazyk, ano já jsem zapojila jazyk, to já! Sakra, to přece ne! Chtěla jsem se odtáhnout, ale on mě pevně držel za boky a nechtěl mě pustit, stejně jako já jeho. Co si tu sakra namlouvám. Rozešel se, ale neodtrhnul se odemně. Začala jsem cuvat a on otevřel dveře od chatky, hned se na nás vrhlo světlo. Zabouchnul dveře a v tu chvíli se stalo něco co mě asi úplně dorazilo.
