Purpurová Stuha

2

Svázala jsem si jen malý raneček...
...a přesto se do něj věšel celý můj život. Jsem Cathy. Chudoba mě donutila opustit rodný dům. Všechno co mi maminka mohla dát na rozloučenou, byla stužka, kterou ušila z kousku našeho nejlepšího závěsu.

Mihotavé přítmí malovalo na cestu stíny a ve vzduchu byl cítit zatuchlý pach vlhké země. Močál musel být velmi blízko. Cathy už byla na cestě tři dny a za tu dobu se jí zápach lesa vplížil do vlasů a jako lepkavý sirup ulpíval na kůži.

Levou patu si rozedřela do krve a zásoba jídla se scvrkla na suchý chléb a jedno jablko.
Nebylo divu, že jí myšlenky znovu a znovu utíkaly k červeným jahodám v Juliině zahradě.

Byly šťavnaté a ve světle prvních ranních paprsků se leskly, jakoby je někdo potřel olejem. Když je rozkousla, rozlila se jí na jazyku těžká, sladká chuť a Cathy si připadala jako v ráji. Její otec vždy tvrdil, že jsou tak sladké proto, že je život daleko od velkého města těžký. Říkal, že mu vždy osladí život. Proto také odešel. Aby našel místo, kde by byl život lehčí.

Kde tě vítr neštípe do tváří a země je kyprá jako pudink, jen si to představ, Cathy!

Při loučení jí otec slíbil, že se pro ně vrátí, jakmile to místo najde. Od jeho odchodu už uběhla spousta let, takže se naděje scvrkla, stejně jako zásoby v Cathyině tašce. Rodině zbyly jen jahody na zahradě a vzpomínka, která pomalu bledla.