Staré šlechtické sídlo ukryté uprostřed temného lesa a bažin. Mladý hrabě oddávající se výstřednímu životu a dívka s čistým srdcem. Vše obestřeno děsivým tajemstvím.
Pohádkový i hororový příběh o lásce a naději, ale také zoufalství a zradě.
Šla kolem velké štoly a jezera za starou stodolou , kde už nebyl vzduch cítit uhlím, a dál směrem na východ, až k okraji lesa. A pořád dál. Lesa se nebála. Už kolik let jí temná místa nenaháněla strach.
Zachvěla se jen při pomyšlení, co jí čeká za lesem. Jen žádný strach, Cathy, odvážnému štěstí přeje. Ještě jedné krok, a další, a než se naděješ, budeš mít nejhorší za sebou. Co ji u Worthingtonů asi čeká? Bylo to opravdu správné rozhodnutí?
V žaludku jí křučelo, jako by to byla odpověď na její otázku. „To kvůli tobě jsem odešla z domova," řekla rozzlobeně a žaludek se ozval ještě hlasitěji.
Cathy bez oddechu běžela dál, neboť panstvo už ji jistě očekávalo. Jehličí, které spadlo na zem, ji přes tenkou podrážku píchalo do nohou a každý krok hodně bolel.
Ale už to nemohlo být daleko. Za těmi stromy už určitě začíná panství Worthingtonů, alespoň tak to říkal ten stařík v poslední vesnici.
„Malá Cathy, no to se podívejme," pravila náhle liška, která se vynořila na cestě jen několik kroků od ní.
Když se jí dotkl paprsek slunce, zaplál její kožich rudě, jen okolo krku se lišce táhl šedý pruh, který vypadal jako límeček.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Liška ji pozorovala malýma hnědýma očima. „Jsi daleko od domova, ty divné děvčátko."
„Nejsem divná," odporovala Cathy. „Cožpak právě nemluvíš s liškou?" „Tys na mě promluvila první!" „Lidé většinou nerozumí, když jim chtějí zvířata něco říct. To je pak překvapení, když se to přece jen stane."
Cathy pokrčila rameny. „A co si myslí zvířata o tom, že mluvíš s lidmi?" „Myslí si, že mám výstřední vkus." Liška k ní přiběhla.
„Máš ve vlasech moc hezkou stuhu. Má skoro stejnou barvu jako můj kožíšek." Cathy se na lišku překvapeně podívala a nejistě si sáhla na stuhu.
„Ušila mi ji maminka. Jako dárek na rozloučenou, abych na ní v cizích krajích nezapomněla." „To je znamení, Cathy." „Opravdu? A dobré?" „Kdo ví." Liška otočila čenich jejím směrem.
Vypadalo to, jako by na ni kývla, pak seběhla z cesty a rychle bez rozloučení zmizela v porostu.
Obyvatelé lesa byli opravdu zvláštní a ne zrovna zdvořilí. Cathy se na lišku trochu zlobila, ale za chvilku začal les řídnout a to jí zase zvedlo náladu.
Slunce se prodíralo korunami stromů a malovalo na cestu šmouhy. Světlo a stíny se míhaly sem a tam. Cathy dorazila na konec lesa, a když nervózně vkročila na rozlehlou plán, její stín ji následoval.
