Purpurová Stuha

8

Pokoj, ve kterém od nynějška žila, byla maličká komůrka v podkroví, mohla v něm udělat tři kroky na délku a čtyři na šířku.

Skulinami do pokojíku táhlo, takže tam nikdy nebylo opravdu teplo, a sluneční paprsky se dovnitř maličkým oknem sotva protáhly. Každé ráno však Cathy slyšela kosa, který si v trámoví postavil hnízdo.

Komoří pan Farnell nepromluvil na Cathy při jejím příchodu ani slovo a odměřeně ji vedl částí domu pro služebnictvo.

Zdálo se, že všechna slova, která měl, vypotřeboval, už když jí nevlídným tónem ukazoval vchod do kuchyně. Při tom mu škubalo kolem úst, která zakrýval hustý knír, jako by se slova drala zpoza sevřených zubů ven, ale slyšet nebylo nic.

Zápach blízkého močálu se vznášel ve vzduchu dnem i nocí. Byla cítit vlhkost země, jako by krátce předtím pršelo. Cathy ten zápach nevadil, ale hospodyně paní Harringtonová si neustále stěžovala, že prádlo na vlhkém vzduchu nikdy pořádně neuschne.

Ostatně paní Harringtonová si bez ustání stěžovala na mnoho věcí. I na Cathy.

„Mě by jen zajímalo, kde tě naučili takhle leštit nádobí, děvenko. Nebo jsi snad slepá? Copak nevidíš, že na sklenici zůstaly šmouhy? Tady, jen se podívej! Panebože, člověk aby pořád na všechno dohlížel!"

Její pronikavý hlas tahal Cathy za uši, dokonce i ovečky na tapetě vypadaly, jako by se schoulily, jakmile hospodini zahlédly. Když se paní Harringtonová rozčílila, objevily se jí na tvářích červené skvrny.

Její stín se divoce třásl a plížil se ke Cathy blíž a blíž, ale než se jí mohl zmocnit, vyřítila se paní Harringtonová z místnosti, aby zjistila, zda je v kuchyni všechno v pořádku, a stín se táhl za ní.

Když jí paní Harringtonová zanechala ve velké jídelně samotnou, Cathy si s úlevou oddechla.