I AM THE PRINCE ~ (Yaoi

3x4-1

Ráno jsem se probudil. Bylo kolem 11:56. Tak dlouho jsem spal. Když jsem si všimnul jak ho pořád objímám už jsem ho chtěl od sebe odstrčit. Ale pohled na jeho nevinnou, krásnou, tvář mi v tom zabránil. Přece jen...není tak špatný..

Musel jsem se usmát když jsem se na něj znova koukl. Víc jsem si ho přivinul k sobě a jen tak ležel se zavřenýma očima a čekal až vstane.

Najednou se probral. Otevřel oči a když viděl že se ho dotýkám ihned se z mojí náruče vyvlekl. ,,Co si jako myslíš že děláš?!" Křikl na mne.

,,Já? Ty si tady v noci brečel... Když jsem tě pak obejmul problém si s tím neměl.." sedl jsem si a překřížil ruce na hrudi.

,,... To je jedno..!" Řekl a otočil se mi zády.

,,Pořád si smutný?..."

,,Co tě to zajímá?"

,, Jen tak..." Řekl jsem trochu sklesle a položil mu ruku na jeho rameno.

,, Nesahej na mne.." cukl sebou.

Naštval jsem se.

Naschvál jsem ho kurva pevně objal.

On se hned začal cukat a křičet ať ho nechám. ,, Přestaň!"

,,Ne proč?" Tohle mne baví. Nutilo mne zasmát se jak se snažil a nešlo mu to.

,,Protože jsem řekl!!" Ještě chvíli tahle , rvačka, pokračovala než to vzdal.

,, Vzdáváš se?"

,,Jo...TT"

Vítězoslavně jsem se usmál a nechal ho. On se na mě pak vrhnul a svalil mě na záda. Sedl si na mě obkročmo a začal mě mlátit polštářem.

,,Přestaň! To není fér !!" Cukal jsem sebou o 106. . .

,,Ne proč?" Zasmál se. Ne! Tohle se ptám já!

Zase pokračoval.

Svalil jsem ho ze sebe dolů a vzal si polštář.

Polštářová bitva se může začít!

Chvíli jsme se takhle ,prali, dokud nepřišel Ciel a Shine. Překvapeně se na nás koukl.

,,Já nic!!" Odtáhnul jsem se od něj. ,,On začal!"

,,Já?! To on!" Zakřičel.

A je to tu ..zase lže!!!

,, Nelži tolik!"

,,Já?! A lhát?!"

Urazil se a odkráčel pryč.

,,Tss.... Urážlivče! Lháři! " Naposledy jsem na něj zavolal a pak už to nechal tak.
Šel jsem se obléct.
Když jsem byl hotový šel jsem dolů na snídani- teda ..už oběd jelikož je 12:30...

Drbne mě snad!

Jak jsem věděl do jídelny nikdo tam nebyl. Ani Sebastian ne. Kde k sakru je?! Ach super!

Nebyl tam ani Ciel ani Shin.
Sedl jsem si a chvíli jsem s tím byl ok. Ale pak už mi to ticho začalo vadit.

Šel jsem je hledat. Dlouho jsem ani jedného nevidel. Až pak v zahradě jsem našel Sebastiana, jak sedí na lavičce a hraje si s růží. Jasně jsem mu říkal ať se toho nedotýká!!!!!

Měl jsem sto chutí mu jednu vrazit ale když jsem si všiml že ho něco trápí....

Bože proč jsem taková citlivka..

Přisedl jsem si k němu. ,,Co se děje...?"

Neodpovídal.

,, Haló! Už seš i hluchej?!! Či co?! Odpověz!!"

,,Nic mi není..."

,, Nelži!!"

,,Co jiného si od LHÁŘE čekal...?"

Smutně ale i trošku naštvaně se na mě koukl.

,,Ale přestaň s tím!"

,,Nic ti nedělám..."

,,Ne vůbec!"

Chvíli byl ticho ale pak vstal a pomalu odkráčel.

,,Kam si jako myslíš že jdeš?!"

,,Co nejdál od tebe!"

,,Co jsem zase udělal...?!" Zařval naposled a pak zmizel za keřy.

Naštvaně jsem odkráčel zpátky do hradu. Cestou jsem nadával jemu ale i mě. Už aby byl konec týdne.. ať už je pryč.

O týden později. Konečně odejde! A já budu mít klid ! Zámek jenom pro mně! I když...on vypadal..tak trochu...smutně.... Proč mi ho je líto... Vždyť ho nenávidím... No..ok možná ho mám trošku rád
.... Ale i tak...ať už zmizí!

Večer jsem seděl za jídelním stolem a čekal kdy přijde. Dveře se otevřeli a vešel do nich Sebastian. Proč chodí tak divně? Moment...co to má s nohou... Má ji v obvazech a celou od krve. Lekl jsem se a hned jsem k němu přiběhl. ,,Co se stalo?!" Vyjel jsem na něj. On se na mě zamračil a nechápavě na mě koukl. ,,Co tě ti zajímá ?.."

Couvl jsem. ,,Uhm..Jen jsem zvědaví..." Otočil jsem se a odkráčel ke stolu. ,,Padej jíst!" Křikl jsem. On už byl na cestě do pokoje. ,,Nechci...jsem unavení.." řekl a odkráčel.

Ah...idiot... Najedl jsem se a šel taky spát.

Nemohl jsem usnout. Ani on ne. Jen tak sme leželi a byli ticho. ,,Hele... Proč se nenávidíme?..." Zeptal se mě se skleslím hlasem.
,,Já.... Já ani nevím..." Řekl jsem.

,,Ale... Já... Já tě ve skutečnosti mám trošku rád.." řekl a otočil se mi zády. Byl to pro mě trošku šok...myslel jsem si že mě nenávidí.. (( or just: IM JUNGSHOOCKED))

,, Já...... Za prvé neotáčej se mi zády!" Zařval jsem a otočil si ho k sobě. Byl jsem tak trošku nad ním. Všiml jsem si malých slziček v očích. Hm? On brečí. ,,... A za druhé... Taky tě mám rád.." neříká se mi to lehce..  známé to když se přestavujeme jak někoho nenávidíme a jaký sme drsňáci ale nakonec to i tak musíte říct...

,,O-.. opravdu?..." Zeptal se. Zřejmě se ho to dost dotklo. Nemyslím...z toho zlého pohledu..ale... Jeho modrá očka najednou zářila, jiskřila, jakoby z toho byl šťastný. ,,Opravdu.." povzdechl jsem si a přivřel oči. On se jen sladce usmál. Bože ty jeho růžové rty! Vždy jsem mu je záviděl... Jako všechno. Ale on zase záviděl hodně věcí mě. Když už to bylo divné jak nad ním jsem jen mě odstrčil a lehl si na bok a zavřel oči. Taky jsem si lehnul. Ale tentokrát trošku blíž k němu.

Nespali jsme.. chvíli jsme jenom tak mluvili o různých věcech a někdy si říkali i vtipy. Až pak jsem si všiml že usnul. Zase byla jeho tvář taková.. nevinná, klidná, milá...

Nemohl jsem odtrhnout zrak. Pořád jsem se na něj koukal.
Měl pootevřená ústa. Hruď se mu zvedala pomalu nahoru a dolů. V rukách objímal rubínovo červený polštář s bílou čipkou kolem a bílou vyšívanou květinou uprostřed. Najednou mi moje srdce začalo nesmírně bušit a ruce se mi chvěli. Nedokážu odolat. Už víc ne. Řeknu to. Teď když spí a nevnímá mám příležitost! Raz..dva.. tři.

,,Miluji tě..."