Samuel

ღ1ღ

Zdravím, 

vím, jsem hrozný prokrastinátor, poněvadž první díl Samuela měl vyjít už čtrnáct dní zpátky, ale nebyl čas... Na druhou stranu jsem to chtěla stihnout dřív než červen skončí, když už je to ten Pride month. 🏳️‍🌈 Abych nějak shrnula, jak Samuel vznikl. Jedné noci jsem nemohla spát, a tak jsem kolem půlnoci sedla k počítači a začala psát. Celý příběh jsem upravovala nespočetněkrát, ale stále se nemohu dostat k té verzi, kterou jsem měla oné noci v hlavě, ale co se dá dělat. Snažila jsem se kapitoly psát kolem 1000 slov, ale ne každá na ně dosáhne, takže to není nic dlouhého. Vydávat budu (ne)pravidelně, když si vzpomenu. 😊Také bych chtěla moc poděkovat za 10K přečtení u Try Me a 3K u I Don't Get It, pro mě jsou to neuvěřitená čísla. Dost kecání a jdeme na to.

🛫

Již v dětství jsem se naučil, že na vše jednou zůstanu sám. Když mi bylo pět, měl jsem ve školce besídku a máma měla neodkladnou módní přehlídku a táta byl na výjimečné pracovní cestě. Všichni tam měli své rodiče, kteří jim mávali a povzbuzovali je a na mě se ze třetí řady mračila moje chůva. Byla to mladá holka, Tracy se myslím jmenovala, ale to není podstatné, důležité je, že jí nějaká moje besídka byla úplně ukradená. Asi není úplně pozitivní, že je to jedna z mých prvních vzpomínek, u kterých si jsem jistý, že se skutečně staly.

Na základní škole se to však opakovalo nespočetněkrát, olympiády, sportovní turnaje, soutěže v přednesu -byl jsem hodně akční dítě - s tím rozdílem, že už jsem chodil i bez chůvy samosebou. Nepamatuji se, že by některý z mých rodičů kdy přišel. Mamka byla vždy velmi vytížená, a když jsem si jí stěžoval, odbila mě se slovy, že se mám živit sám, když jsem tak chytrý. Táta sice čas měl, ale školní akce ho nikdy nebavily, tak proč by se obtěžoval.

Když mi bylo tak jedenáct, ztropil jsem kvůli tomu velký povyk. Nelíbilo se mi, že si o mně spolužáci šeptají, někteří dokonce roznášeli pomluvy o tom, že jsem sirotek. To jsem nemohl ignorovat a několikrát jsem kvůli projevu svých názorů skončil v ředitelně. Táta byl pak velmi naštvaný, protože musel vstoupit na místo, které mu dle jeho slov nahánělo husí kůži a vzbuzovalo v něm odpor. Co ho ale nezajímalo, bylo to, že já tam musel chodit denně. U ředitelky to ale vždy nějak umluvil, hlavně ať se o tom nemluví. A taky se o tom nemluvilo, tedy alespoň ne mezi dospělými. Děti to řešily neustále, ale já se vůči tomu stával stále více otupělým, už jsem neměl důvod to řešit, když o stejně nic nezmění.

V té době jsem jako cenu útěchy dostal kotě. Jak jsem byl poučen matkou, která se vždy jednou za měsíc zjevila doma, aby zkontrolovala, zda se její dům ještě nezřítil, byla to britská modrá. Tenkrát byla mým jediným společníkem televize. Miloval jsem Lvího krále a pouštěl si ho klidně i třikrát denně. Pojmenoval jsem tedy svou kočičku Nala. To ona se stala na dlouhou dobu mým jediným přítelem a důvěrníkem. Ať jsem šel kamkoliv, pronásledovala mě jako stín. Měl jsem ji moc rád a často jsem se jí svěřoval se všemi svými patáliemi, které vyslechla a následně chápavě mňoukla. Chytrá to kočka. Žil jsem si poměrně spokojený život. Co to říkám, byl jsem opravdu šťastný, šťastnější jsem už ani být nemohl.

S přechodem na střední školu se hrany vyostřily. Necítil jsem potřebu navštěvovat volnočasové kroužky, jako moji spolužáci. Vlastně jsem se snažil zmizet, být neviditelný byl můj velký sen. Strašně jsem Harrymu Potterovi záviděl jeho neviditelný plášť, pro který bych jistě našel smysluplné využití. Bohužel jsem neměl ani plášť ani žádnou podobnou schopnost, což mi často kazilo plány. Asi prvního půl roku se se mnou třída snažila komunikovat a tahat mě někam do společnosti, kde jsem se ale vždy cítil příšerně nesvůj. Raději jsem zůstával doma a všem se vymlouval na zdravotní stav, rodinné záležitosti a podobné věci. Nakonec to všem došlo a nechali mě být. Byl jsem za to vděčný. Na střední jsme byli dobrý kolektiv, teda oni byli, já jen přihlížel. Tak mi to vyhovovalo.

Pokud bych měl být upřímný, rodiče si mých aktivit asi vůbec nevšímali, mohl bych pařit od večera do rána a oni by o tom neměli páru. Já si, k jejich štěstí, raději celé dny četl, poslouchal hudbu a vedl sáhodlouhé diskuze s , která mé výbuchy emocí vždy brala s aristokratickým klidem. Takto jsem oslavil i své osmnácté narozeniny a s nadšením mi vlastním jsem se vrhl na poslední rok na střední škole, s tím, že to nějak prostě dám. Kdybych jen věděl...