Samuel

ღ13ღ

🛫

„Jak jako, že jsi byl přijatý na žurnalistiku?!" zařval na mě můj silně podnapilý otec. „Udělal jsem přijímačky, takže mě vzali," vysvětlil jsem mu to znovu. „To si ze mě děláš srandu!? Z tebe nebude žádný pitomý novinář! Koukej si najít nějaký pořádný obor, ať se za tebe nemusím stydět!" „Pozdě, už jsem podal přihlášku," odpovídám s klidem. S otcem je to posledních pár týdnů horší a horší, střízlivého jsem ho neviděl hodně dlouho, do práce snad ani nechodí. Mámě je to asi jedno, domů se vrací sotva jednou za měsíc a okamžitě zase mizí pryč. Já sám se snažím být doma co nejméně, ale nemohu být mimo dům neustále. Jordanovi jsem o tom nic neřekl, nepovažoval jsem to za důležité. „Ty nevděčnej parchante!" vyprskne na mě a celý zrudne. „Zničíš mi život a ještě mě nutíš se za tebe stydět?!" Následně na mé tváři přistane jeho dlaň. Překvapilo mě to, takže jsem se jen ublíženě zatvářil a urychleně zmizel ve svém pokoji. „Nalo, co to s tím člověkem je?" ptal jsem se své milované kočky, která mi sice nemohla odpovědět, ale byla mou jedinou oporou.

„Máš všechno?" „To jsem podle tebe tak neschopnej, že si nejsem schopný zabalit?" odfrknu si a Jordan se zasměje. „Jasně, že ne, jen abychom se sem zítra nemuseli vracet," dloubne mě do boku. Ještě jednou jsem se rozhlédl po svém pokoji, který byl nyní skoro pustý, pak moje oči našly Nalu. Jak rád bych si ji vzal s sebou, ale nešlo to. Museli jsme se rozloučit, snad se o ni tady dobře postarají, máma mi slíbila, že sežene paní, která ji bude chodit krmit a dělat jí společnost. Jen při pomyšlení, že by se o ni měl starat otec, se mi zvedal žaludek. Což mi připomnělo, že jestli se tu s ním nechci potkat a schytat pár ran, musíme si pohnout. „Tak jo, mám vše, můžeme jít," zavelel jsem. Své kufry jsem naložil vedle těch Jordanových do kufru auta jeho rodičů. „Můžeme jet?" zeptal se pan Smith a já vesele přikývl. Celou cestu jsme se společně bavili a já se cítil po dlouhé době zase skvěle. Opravdu jsem si připadal jako člen jejich rodiny a měl jsem pocit, že i oni mě berou jako druhého syna.

„Takže to je pokoj 56, tady máte klíče," podala nám paní na recepci dva klíčky. Plně ověšení taškami jsme se nahrnuli k výtahu a vyjeli do druhého patra naší koleje. Po vstupu do pokoje se Jordanova matka jala hodnotit kvalitu našeho ubytování. „Nu, ta kuchyňka teda nic moc, ale koupelnu máte pěknou," ukončila své zkoumání a čile se pustila do skládání potravin do ledničky a malé spíže. Já a Jordan jsme se zase vrhli do svých pokojů, abychom zhodnotili kvalitu postelí. Výsledek byl relativně pozitivní.

Jordanovi rodiče odjeli asi po dvou hodinách a my osaměli. Tušil jsem, že budu mít jisté problémy s pohybem těsně vedle Jordana po celý den, celý týden a to několikrát za sebou, ale nepředstavoval jsem si, že to bude divné hned první večer. Jordan nic netuší, to vím jistě, ale já vím a to mě tíží. „Asi si půjdeme lehnout, abychom zítra nezaspali," navrhne Jordan a já rád přijímám. Dlouhé hodiny se však jen převaluji v posteli neschopen zamhouřit oka. Mou hlavu tížilo tolik věcí od nové školy přes kolektiv po Jordanovu neustálou přítomnost, která se pro mě začínala stávat neúnosnou. Co s touto situací budu dělat, jsem netušil. Na jednu stranu jsem to nechtěl tutlat donekonečna, ale také jsem zrovna neplánoval vyrukovat s tím na něj hned. Frustrovaně jsem si oddechl. Proč pro mě musí být všechno tak složité? Navíc mi vrtala hlavou myšlenka, která se opět pojila s Jordanem. Ten totiž v půlce července zmizel. Nedal o sobě tři dny vědět a já úplně trnul hrůzou. Když se vrátil, zase mi přišel takový divný, jako tenkrát když přišla řeč na onoho Jasona, o kterém dodnes nic nevím. Co se během těch tří dní dělo, a kde vlastně byl, mi nikdy neřekl a mně to tak stále vrtalo hlavou. Přetočil jsem se na druhý bok, musím přece usnout.

🛬