Samuel

ஐ30ஐ

Nějak jsem na to zapomněla, asi si budu muset nastavit upozornění, ale těžko říct, jestli to pomůže...

🛫

 „Neříkal jsi, že s sebou přivedeš ten tvůj objev?" rýpl si do mě otec hned, jak jsem vešel do dveří. „To je pravda, ale objevily se okolnosti, které tomu zabránily." „Vy jste se rozešli? Jory, to je mi líto," přispěchala mamka. „Ne, to ne, ale kvůli práci se sem hned tak nedostane." „A kdy ji poznáme, tu tvoji známost?" ptal se táta dál. „Až se vrátí, tak už nebude mít na výběr, prostě ji sem dostanu, ať to stojí, co to stojí." „Stojí ti za to?" „Tati, to stačí," prosil jsem ho, už tak mi stačilo, že jsem o Samuelovi před ním mluvil jako o známosti, protože jsem netušil, jak by reagoval, kdybych o něm mluvil jako o osobě mužského rodu. „Nesmíš si jeho slova brát moc k srdci," utěšovala mě mamka. „Jen se hodně těšil a teď je zklamaný, ale to neznamená konec světa, přiveď ho, až se vrátí a vše bude v pořádku," mrkla na mě a odešla do kuchyně. Nikdy jsem jí neřekl, s kým chodím a ona i tak věděla, že je to kluk, trochu mě děsilo, jak dobře ve mně dokáže číst.

Narozeniny u rodičů jsem si užil, nebyl jsem na velké oslavy narozenin zvyklý, nikdy jsme je nepořádali, ani když jsem byl malý, takže jsem se i na své čtyřiadvacetiny spokojil s dortem a televizí. Strávil jsem u nich ještě další týden a pak se vypravil domů. Setkal jsem se s Oliverem, který hned vyzvídal co já a můj objev. Hodně jsme se zapovídali, čas rychle plynul, ale museli jsme se rozloučit a já skončil zase sám. Tohle mi po téměř čtyřech týdnech strávených se Samuelem celkem vadilo. No celkem, dost mi to vadilo, odvykl jsem si.

Jak jsem očekával, Samuelův hlas jsem do začátku školního roku slyšel snad dvakrát, protože dle jeho slov, byl pořád oheň na střeše a na nic nebyl čas. Přecházel jsem to s klidem, protože si plnil sen, vycestoval daleko za moře a dělal to, co ho tolik baví. Trnul jsem však strachem, kdykoliv jsem v televizi viděl nějakou zprávu, že to někde bouchlo a počet mrtvých je tolik a tolik. V těch chvílích jsem si říkal, že jsem měl Samiho radši zamknout ve sklepě. Když jsem se mu svěřil se svými myšlenkami, smál se mi, prý přeháním. Častěji jsme si psali, ale ani to nebylo zrovna dostačující. Chyběl mi a neměl jsem problém si to přiznat, nestyděl jsem se ani za to, že jsem si po měsíci koupil plyšového medvěda, abych měl koho objímat.

Nový školní rok začal jako vždy v tělocvičně proslovem naší ředitelky, která všechny povzbuzovala ke skvělým výkonům, co už ale neřekla, bylo, že když budou úspěchy, budou pro ni prémie. Těšil jsem se na ty špunty na prvním stupni, letos jsem se měl dostat i k těm starším, protože nám vypadl dějepisář, což znamenalo více práce pro mě, na výplatní pásce to však až tak poznat nebylo. „Dobrý den třído," pozdravil jsem pátý ročník a jako loni jsem s nimi strávil první hodinu vykládáním o prázdninách.

Bytem se rozeznělo vyzvánění mého mobilního telefonu a já po něm skočil jako kočka, protože jsem v koutku duše doufal, že konečně zase volá Sam. Srdce mi vynechalo úder, když se na obrazovce skutečně objevilo jeho jméno. „No ne, ty žiješ?!" vynechal jsem pozdrav. „Taky tě rád slyším," ozvalo se z druhého konce. „Promiň, jen mi přijde, že už ani nepoznávám tvůj hlas." „Já vím, ale teď to tady bylo strašně divoký, málem jsem přišel o telefon..." „Co jsem ti říkal o tom, kam se nemáš cpát!" udeřil jsem. „Já vím, vím. Nešil prosimtě, nic se mi nestalo," ujišťoval mě. „Opravdu?" „Opravdu." „Tak dobře, ale znovu ti připomínám..." „Abych byl opatrný, protože ti v rakvi na nic nebudu," zasmál se.„To není k smíchu!" „Já vím, promiň." „Chybíš mi, jak dlouho tam ještě budete, vždyť tě ani po návratu nepoznám," povzdech jsem si. „Ty mě taky, strašně. Co se toho druhého týče, nevím jak dlouho ještě, chvíli to vypadalo, že to tu zabalíme příští měsíc, ale teď je všechno jinak... Omlouvám se, nevím, kdy se vrátím." „To je v pořádku, jen se vrať." „Budu muset končit, abych se vyspal. Tak zatím. Miluju tě Jory." „Já tebe taky, Sami. Dobrou," ukončil jsem hovor. Musel jsem se smířit s tím, že ho slyším sotva jednou za měsíc, píšeme si také sporadicky, ačkoliv to pro náš vztah asi nebylo úplně dobré. Na druhou stranu, alespoň jsme měli šanci vyzkoušet, co všechno vydržíme.

Dny, týdny a měsíce utíkaly. Já se snažil pracovat a vracel se domů s nadějí, že mi zavolá Sami se zprávou, že se vrací domů. Podle zpravodajství se to tam začínalo uklidňovat a reportéři by tedy mohli jet domů, nebo ne? Místo toho mi ale opět volala mamka. „Koukej se teple oblékat Jory, ať nenastydneš." „Ano mami." „Táta se ptá, kdy přivedeš ten tvůj objev." „Nevím mami, říkal jsem ti, že je kvůli práci dlouhodobě v zahraničí." „Stále tam na jihu, to byl nápad, proč jsi něco neřekl, neměl tam jezdit, ještě se mu něco stane!" „Mami nemohl jsem mu bránit, to by nebylo fér." „Ale ty se teď trápíš. Myslíš si, že to nevidím?" „Mami, to je v pořádku," snažil jsem se ji uklidnit. „Když myslíš, ale na Vánoce jedeš k nám. Je ti to jasné, nebudeš v tom svém bytečku sám!" „Rozkaz mami, rád přijedu, vždyť víš." „No proto. Dobře, Jory, měj se hezky, brzy se uvidíme."

Za pár týdnů měli být Vánoce a já stále nevěděl, kdy se Samuel vrátí. Už to bude pět měsíců, říkal tři. I tak jsem mu ale koupil dárek, příšerně roztomilý zimní svetr s koťátkem. Už téměř měsíc jsem o něm nevěděl nic, ale věřil jsem, že je třeba bez signálu a odjel jsem tedy k rodičům, abych zde strávil svátky.

🛬