Samuel

ஐ24ஐ

Čím méně kapitol Samuela zbývá vydat, tím více si uvědomuji, že se blíží září... 🤔

🛫

Tři hodiny cesty se zdály jako věčnost. Nevěděl jsem, co mě čeká, ale hodlal jsem tomu čelit, protože jsem už neměl co ztratit. Vystoupil jsem na nádraží, kde následoval můj klasický problém s orientací, nakonec jsem však našel správné schodiště a pak i správný východ, nasedl jsem do autobusu a pak už zbývalo jen koukat z okna a sledovat dění kolem. Na náměstí jsem dojel o patnáct minut dříve, chtěl jsem udělat dojem. Po výstupu z autobusu jsem pochopil, že to byl dobrý tah, protože Velkému náměstí se neříkalo, velké pro nic za nic. Chvíli jsem pátral očima po všech rozích, kde by mohl být, pak mi došlo, že má ještě čas, a tak jsem se opřel o nejbližší sloup veřejného osvětlení a čekal. Měl jsem z toho všeho nervy v kýblu, přece jen tady šlo o všechno. O čem mám asi tak mluvit? Rozhodně se ho nebudu ptát na jeho milostný život, to by nemuselo dopadnout dobře. Ve svých představách jsem se už viděl v kotli s vařící vodou, žadoníc o milost. Soukromí bych měl zřejmě vynechat také. Ano, to je správná myšlenka. Ale mohl bych zkusit profesní život, jak se mu daří v práci, co ho baví nejvíc psát. Jo, to by mohlo fungovat, pousmál jsem se nad svým geniálním nápadem.

„Myslím, že nehrajeme na schovávanou a navíc jsi za tím sloupem vidět, tak toho nech," vytrhl mě z přemýšlení sametový hlas. „Huh, jasně, já se neschovávám." „Když jsem psal na náměstí, myslel jsem někde, kde tě uvidím a nebudu muset koukat za všechny pouliční lampy, co tu jsou." Zněl podrážděně. „Promiň, přestal jsem hlídat čas..." „Dobrý máš ještě pět minut, tak můžeš pokračovat," zarazil se „v čemkoliv, co tady děláš." „To je dobrý, jen jsem obdivoval architekturu." „Ty tak," pronesl ledabyle a rozešel se někam pryč z náměstí. Doběhl jsem ho a pověsil jsem se vedle něj. „Kam vlastně míříme?" nadhodil jsem neškodné téma. „Nevím, co bys chtěl dělat?" Tohle jsem nečekal, neměl by on vymyslet, co dělat, když je místní? „Ty jsi byl vždycky akční, tak něco vymysli," pokračoval. „To je trochu rána pod pás, nemyslíš?" „Ani ne, přijde mi to fér." „Tak fajn... Na druhé straně města je rozhledna, to by šlo?" Sledoval jsem jeho reakci. „To je dost daleko." „Dobře," přemýšlel jsem, co jsem během svých toulek po městě viděl, a kde to bylo „Pár zastávek autobusu je ZOO..." „Nemám rád zoologické zahrady," odfrkl a já musel protočit očima a on se zasmál. Teď mě solidně mátl. „Čekal jsem, že vydržíš déle, ale tak asi nic." „To měla být nějaká forma testu, nebo co?" vyčítavě jsem se na něj zadíval, on vypadal spokojeně, a tak mi naštvání moc dlouho nevydrželo. „Vlastně jo." „A co si tím jako testoval?" „Jak moc se cítíš vinný, abych toho mohl zneužívat," smál se mi do obličeje. „To je teda pěkně hnusné." „Možná, ještě jsem se nerozhodl, protože mě to baví." Had jeden, vypadá jako anděl, ale je to ďáblův posel. „Neber si to tak osobně, tvými slovy, teď nemáš na výběr." Bylo vidět, že se královsky baví. „Kdy přesně jsi změnil strany?" zeptal jsem se ho jízlivě. „Co?" „Ptám se, kdy ses rozhodl přidat na stranu zla." „To víš, někdy ti nic jiného nezbude," odbyl mě.

Skončili jsme, ani nevím jak, v muzeu historie. „Co chceš vidět teď, máme za sebou pravěk a středověk... Takže k novověku či rovnou do moderních dějin? V novověku mají fakt úžasnou sbírku kapesních hodinek." „Děláš si srandu?" „Ne, proč bych měl, tohle je vážná věc, Jordane, ty to vůbec nechápeš," zamával mi ukazováčkem před očima. „Tak teda na hodinky?" „Správná volba," zvolal a už mizel v oddělení s nápisem Novověk.

Celý den jsem za ním chodil jako ocásek, ale nemohl jsem si stěžovat. Dokonce jsem se přistihl při myšlenkách, že bych se jím nechal vláčet kamkoliv a neptal bych se ho kam a proč. Cítil jsem se v jeho přítomnosti dobře a i z něj, jak se zdálo, opadlo to prvotní napětí a normálně se mnou mluvil a žertoval. „Ty to tady máš asi pořádně prošlápnuté, co?" zeptal jsem se. „Jo, celkem jo, na vysoké jsem tu byl každou chvíli, byl tu klid," odpověděl a zazářily mu oči. Když se smál, byl jsem nejšťastnější bytost na světě, celý jako by v tu chvíli zářil, bylo to nepřehlédnutelné. Po návštěvě muzea jsme se museli stavit ve mně již známé kavárně, kde na nás Ann překvapeně koukala. „Tak jsi mu přece jen napsal, hodný kluk," pochválila Samuela a on ji zpražil nenávistným pohledem. Po Ann jsem hodil děkovný pohled, bylo mi jasné, že za mým štěstím měla důležitou úlohu právě ona. „Tak, co jste celý den dělali?" „Byli jsme v muzeu," řekl jsem po pravdě. „No to snad ne. Sami, to neznáš nic jiného než to pitomé muzeum? Přísahám bohu, že ne." „To je dobrý Ann, jsem učitel, mám muzea rád." Zavrtěla hlavou a vrátila se za pult, kde začala urputně drhnout hrnečky. „Vidíš, to jsem se měl zeptat. Takže učíš?" nadhodil Samuel, zatímco usrkával ze svého cappuccina. „No jo, někdo tu moudrost musí dětem vlévat do hlav." „Že zrovna ty," prohodil škodolibě. „No dovol, já jsem nejlepší příklad." Opět smích. „Jasně, nejlepší příklad. Dal jsi jim už lekce, jak otravovat své ubohé spolužáky?" „Dovol," zatvářil jsem se uraženě. „Na takové lekce jsou někteří ještě moc mladí, nemuseli by tak složitou látku zvládnout." „Jo, na to musíš mít talent," zasmál se znovu a já se topil v jeho úsměvu. „Hele kluci, já budu muset zavřít, znáte to, spánek je třeba," popostrčila nás Ann. „Je šest," podotkl Samuel, ale Ann nás nemilosrdně vyhodila blekotajíc něco o tom, že jsme strašně sladcí, ale ona ráda spí.

Výjimečně jsem na nádraží nešel sám a byla to velmi příjemná změna. „Tak jo, za pět minut to jede, rád jsem tě viděl." Vlastně jsem nevěděl, co přesně dělat. „Jo, já tebe taky," nervózně sklopil pohled na své nohy. „Tohle je divné," řekl jsem jako první. „Jo, to je," potvrdil. „Ale i tak tě asi rád uvidím znovu..." zamumlal. „Asi? Určitě, to jsi myslel." A pak jsme se po dlouhé době oba společně smáli.

🛬